Jak se Češi baví v Kanadě

Když už máme vyřízené všechny nezbytnosti (pojištění, operátory, bydlení apod.), je čas začít se trochu socializovat. Přece jen bychom se během pár dnů nebo týdnu asi zbláznili, kdybychom měli být pořád jen spolu. Tak tedy týden po příjezdu vyrážíme na sraz Čechů a Slováků žijících v Calgary, kterých je tady údajně několik tisíc. Pivo i Kofola tečou proudem, všude kolem slyšíme rodný jazyk, na celou čtvrť řvou hity Michala Davida, Elánu, Teamu apod. a my si málem připadáme jako na nějaké vesnické pouti. No jo, až na ty ceny... přece jen ještě nejsme úplně zvyklí na místní poměry, a tak nás občas napadne si procvičit počty a cenu plechovkové Plzně (5 CAD) vynásobit dvacítkou. Tato cena platila sice jen na výše zmiňované akci, ale i tak nás trochu přešla chuť. Později jsme začali pátrat, kde český alkohol sehnat levněji, takže už víme, že nejlepší je zajet si cca půl hodiny do nejbližšího kanadského Superstoru, kde půl litru Pilsner Urquell seženeme za 2,5 dolaru, že kousek od baráku můžeme koupit i Bernarda, Budvar, Krušovice, Becherovku, a dokonce i jakousi pálenku od R. Jelínka, kterou jsme v ČR snad nikdy neviděli. Na zmíněné akci jsme taky zjistili, že většina těch, kteří mají stejně jako my roční pracovní povolení, si budují kariéru v následujících odvětvích: sekání trávníku (což je mimochodem velmi záslužná činnost, protože pokud trávník Kanaďana nevypadá jako golfové hřiště, je to strašná ostuda!), vysávání koberců, uklízení domácností, práce ve skladu, v hospodě nebo na stavbě. To se bude jako pracovní zkušenost vysokoškoláka v našich životopisech určitě vyjímat! Nedá se nic dělat, s tímto vědomím jsme sem jeli. Pokud člověk nemá kanadský vysokoškolský diplom nebo reference od bývalých zaměstnavatelů (samozřejmě kanadských), začíná prostě od nuly. Výhodou je, že i s tou nejhůř placenou prací se tu uživíme, pokud si nebudeme moc vymýšlet. A dokonce ušetříme i peníze na cestování, auto (rozuměj rok výroby cca 2000 a přes 200 000 km v kolech) a různé užitečné i zbytečné věci. 

Začínáme si tedy pomalu zvykat na zdejší život. Na autobus nebudeme spěchat, stejně je pravděpodobné, že odjede buď dřív, nebo později, ale určitě ne podle jízdního řádu. Přesto se ale všichni uvnitř budou usmívat, řidič se zeptá, jak se máme, popřeje nám pěkný den a ještě přidá nějaký vtip. Vše tu plyne tak nějak v klídku, nikdo nic neřeší, prodavačka v obchodě nikdy nemá špatnou náladu. I ten autobus vám popřeje krásné ráno. Buď tu všichni hulí, nebo si dobře uvědomují to, že tato provincie je plná ropy, takže se jim snad nikdy nepovede špatně. Už chápu, proč sem před pár lety tak houfně prchali naši opálení spoluobčané, kanadský sociální systém asi stojí za to. Místní kafe není kafe, dvanáct stupňů je ideální teplota na sandále a na dotaz „jak se máš?“ se vždycky odpovídá „dobře“. Do práce se nemusí, pokud teplota klesne pod -49°C. Taky si zvykáme na to, že na každém druhém stromě sedí veverka a straka a že tu mezi baráky pobíhají zajíci/králíci. Jediné, co hlavně Tom nepřenese přes srdce, je fakt, že si v parku pivo prostě otevřít nemůžeme, protože to údajně místní policie hodně hrotí. Naštěstí jsme tak pět minut od baráku objevili ráj, kam si chodí i místní vypít láhev vína nebo pivo. Bydlíme jen kousek od řeky Elbow, která je průzračně čistá a láká ke koupání zvlášť ve vedrech, která jsme zažili první týden. Poprvé jsme pivo nechali pěkně v lednici, když jsem ale viděla Tomův smutný výraz (byl totiž snad jedinej, kdo na pláži neměl co pít), odvázali jsme se a další den jsme i přes zákaz Plzeň táhli samozřejmě s sebou.

 

Další víkend jsme se zúčastnili akce Run or dye, jejímž smyslem bylo nechat se během pětikilometrové trasy co nejvíc ohodit barevným práškem a nejlíp běžet v co nejšílenějším oblečku. Protože je tady mladých Čechů a Slováků opravdu hodně, pojali jsme to stylově a s vlajkama a řvaním lidovek jsme si závod pořádně užili. Ostatní si dost možná říkali, co je to za cca patnáct úchylů, kteří místo běhání synchronizovaně válí sudy, skáčou žabáky a dělají kotrmelce, ale já jsem si to užila. Tom si začal samozřejmě stěžovat – v cíli závodu nebyly stánky s pivem! Dost možná to psychicky neunese a za chvíli ho máte zase doma. Já jsem s ním pro útěchu vyrazila do místní evropské pekárny, kde jsme sehnali dvoulitrovku Kofoly (i když měsíc prošlé) a něco, co se vzdáleně podobalo chlebu, takže byly i topinky. A teď se držte – Tom čím dál častěji prohlašuje, že začne péct vlastní chleba, protože to místní pečivo je buď sladký, nebo je plné vzduchu. Z jeho počinů vám samozřejmě slibuju fotoreport!

 

 

 

 

 

 

Jak se v Kanadě zabydlet aneb neber to, když je to zadarmo!

Protože stále nejsme zvyklí na místní čas, unavení usínáme už brzo večer.

Au... V polospánku se otáčím na druhý bok. Po chvíli zjišťuju, že se pánvi nelíbí ani druhá strana, přesto za okamžik znovu spím. Mozek si zapíná sen. Pohoda... Asi se nikdy nedozvím, jak to nakonec dopadlo – k otlačené pánvi se přidává rameno. Z druhé strany slyším šustění spacáku a mám škodolibou radost, že v tom nejsem sám. V průběhu noci se toto opakuje několikrát, kolem páté rezignujeme. Dle tématu navozeného při snídani by málokdo uvěřil, že nám není o několik čtvrtstoletí více. Ještě to dopoledne vyjíždíme směr IKEA.

Hromadnou dopravu v Calgary zajišťuje tzv. CTrain (něco jako naše metro) a klasické autobusy. S těmi je to o něco složitější (o dost složitější), ale o tom později. IKEA nabízí i na druhé straně světa téměř totožný sortiment, a tak jsme viděli stejné stolky, lampy a udělátka, jaké máme doma. Zatlačili jsme slzu, vyřádili se při výběru polštáře a s úsměvem na tváři pokračovali k matracím, kde nám spadla brada. I ty levný jsou drahý. Dost. Nakoupili jsme pár dalších nesmyslů a s vidinou nocí strávených s otlačenou... kostrčí se vydali do supermarketu. Malá balení tu nikdo nezná, na normální se taky moc nehraje. Co není XXL, je většinou dražší. Odcházíme mimo jiné se 3 l oleje a čtyřlitrovou lahví mléka. Až doma si všímáme, že není trvanlivé, což má za následek výrazné zvýšení konzumace kakajíček a kašiček bramborových i krupicových. Fuj...

O několik dní později nám už nepřijde, že by na naší provizorní kobercové posteli / sedačce bylo něco zvláštního a spíme jako ve vatě. Jen je tu trošku bordel – nemáme skříně ani police. A to nám, protože nejsme žádný čuňata, vadí. 

Naštěstí pro nás uznávají místní jiný standard a mají ve zvyku zbavovat se krámů nakumulovaných doma, aby mohli nakoupit nové. K vyhledávání a nákupu prakticky všeho (od zaměstnání přes auto až po psa) se tu využívá portál kijiji.ca, kde přibývá každých několik minut nabídka toho, co zrovna potřebujeme. Jdeme na to od lesa a během chvíle vyhledáváme noční stolek. Sice na druhé straně města, ale zadarmo. Hromadnou dopravou se vydávám na cestu a za hodinu stojím v klidné čtvrti před honosným (ale stále papundeklovým!!) domem. Po zazvonění slyším zpoza dveří někoho mluvit. Česky. S úsměvem od ucha k uchu mi svářeč Venca otevírá garáž, po chvíli přichází manželka Janička. Prý tu bydlí už od roku 1991. To je, mimochodem, moc pěkný rok. Chvíli si povídáme, pak zvedám stolek a loučím se slovy: „Jdu na vlak.“ Vaškovi mizí úsměv na tváři. Asi nemá rád blbé nápady. Prý to odveze přes celé město autem, stejně potřebuje na akupunkturu. Auto připomíná tank, proto bereme noční stolky rovnou tři, skládací židli, skříňku, tenisové rakety, kožené křeslo a cvičítko (plní svůj účel, sušíme na něm prádlo). Nakoupeno máme, v půli cesty zastavujeme u doktora. Připraven čekat venku rozepínám pás. „Seď v autě, venku je vedro.“ Nepohrdám. Se slovy: „Neujedeš mi s tím?“ v autě nechává klíčky, prý abych mohl poslouchat rádio. Známe se přece už hodinu a dvacet minut. Po příjezdu popáté děkuju a potřetí se ptám, co za to všechno pro něj můžu udělat. „Pošli to dál, až budeš moct – potom budou všichni OK.“ Chvíli trvalo, než jsem to pochopil. Od té doby jsme něco v podobném smyslu slyšeli už několikrát. Třeba když nám později jiný známý vezl vytouženou matraci, získanou stejným způsobem.

Abychom si udělali představu o cenách, vše jsme zpočátku přepočítávali na koruny. Proto byly první návštěvy samoobsluhy vždy malým utrpením, kdy jsme se snažili ušetřit každý cent. Pak jsme došli k závěru, že přestože jsou potraviny většinou o něco dražší než v Česku, přepočítáno na místní příjmy je tu, nejen co se týká potravin, levněji. Aby démon alkohol nebyl na očích a nepřivedl místní mládež na scestí (fakt je to se S), na destilátek žíznící turista v supermarketu nenarazí. Sucho v hrdle vyléčí až tzv. „Liquor stores“ představující jedinou půdu, na níž není zakázáno prodávat alkohol, přičemž i pivo je tu alkohol. S výjimkou restaurace se smí pít vlastně jen ve vší zapšklosti, doma. Vyrazit během relativně krátkého teplejšího období ven, užít si sluníčko a pokusit se neuschnout se trestá. Co na tom, že se po večerní procházce městem člověk obvykle vrací o něco lehčí, což není způsobeno úbytkem kalorií, ale mohutnými závany marihuanového puchu, linoucího se z téměř každého otevřeného okna. Vyprávění ostatních v nás jen posiluje dojem, že místní jsou obecně různým omamným dobrotám nakloněni víc, než je normální. Volnější morálka je poznat i při hledání zaměstnání. Pracovní smlouva se nepodepisuje, žádná není. Výpovědní lhůta neexistuje, ale při absenci ze zdravotních důvodů delší než dva dny už musím doručit potvrzení o nemoci od lékaře! Vzhledem k tomu, že pracovních příležitostí je nepřeberné množství, není výjimkou výměna zaměstnání ze dne na den. Systém výplat se za posledních 100 let příliš nezměnil, většinou se vyplácí formou šeku každý týden – 14 dní. Po výplatě si lze všimnout podezřele nízkého počtu kolegů v práci. Zahraniční vzdělání nikdo nebere v potaz, důležitá je zkušenost. Znalosti v oboru mytí nádobí v restauraci, uklízení v domácnosti... Po pohovoru a následném výběru vhodného kandidáta následuje den uklízení „naostro“, aby se poznalo, jestli si člověk nezláme ruce o smeták. V praxi to vypadá tak, že je každý instalatérem, skladníkem, číšníkem, dělníkem, obkladačem, zahradníkem (na trávník si místní obzvlášť potrpí) – tím, co je zrovna potřeba. Na závěr bych se rád vrátil k místní autobusové dopravě. Rozestup mezi jednotlivými zastávkami na znamení činí cca. 150 metrů. Chybí tištěný jízdní řád, ale každá zastávka má své číslo, skrz které lze pomocí SMS zjistit odjezdy dvou následujících spojů. Řidič nikam nespěchá, čas od času se zapovídá s cestujícím, nebo mu na požádání zastaví kdekoli na trase, aby se nemusel vracet ze zastávky o 40 metrů zpět. Z toho vyplývá, že oficiální jízdní řád je spíš k smíchu a zpoždění v rozmezí 5 – 10 minut je běžnou záležitostí. Tak... Pěkně po česku jsme si zanadávali a zkritizovali, co se dalo. Jinak je tu ale fajn... :)

Centrum aneb Cesta tam a zase zpátky

Nastěhovali jsme se do podkrovního pokoje, který oplývá vlastní koupelnou, takže máme to štěstí, že se nemusíme sprchovat so slovenskými bratia, kteří bydlí pod námi. Já osobně je mám rád. Moje srdce si získali nějakou neskutečně dobrou parodií na Marlenku, kterou nás ihned po příjezdu pohostili. Petruška už má ohledně této záležitosti domluvené školení.

Rychle jsme zjistili, že život těsně pod střechou, v domě postaveném z něčeho, co silně připomíná papundekl (a že tu z toho stavějí jako o život), má svoje výhody. Venku je přes den 28°C, tak proč uvnitř nemít příjemných 35... To představuje dostatečnou motivaci se doma zdržovat co nejméně a vyřídit, co je potřeba. Bankovní účet, změnu operátora, social insurance number (kvůli práci), Alberta healthcare (místní povinné zdravotní pojištění)... Máme to kousek (cca. 20 minut pěšky) do úplného centra města, a tak vyrážíme. Velkou výhodou je přehledné rozdělení města podle světových stran na čtyři části (SW, SE, NW, NE), kdy v každé části jsou směrem od středu číslovány avenues (ze severu na jih) a streets (z východu na západ). Navíc je střed města vidět prakticky odevšad, díky několika mrakodrapům. Vzhledem k tomu blbuvzdornému systému se nám nepodařilo zabloudit, tudíž jsme úspěšně došli do banky. Uvnitř se nachází spousta kukaní, kterým vévodí stále se usmívající a neskutečně užvaněné Vietnamky. My jsme se od té naší dozvěděli mimo jiné jakou bundu si koupit na zimu a že má ráda hranolky s rozteklým sýrem (místní specialita zvaná Poutine). Samotné založení účtu trvalo ani ne 20 minut, my dělali Vietnamce společnost téměř hodinu. Plni nových informací a s vědomím, že už nás tu nic nemůže zaskočit, jsme se vydali do nedaleké čínské čtvrti zkrotit kručící pupíky teplým obídkem. Z jídelního listu ve formátu 尊嚴和平等權 jsme nebyli o mnoho chytřejší, ale protože se přece nebojíme, vybrali jsme podle obrázků. Peťula se těšila na nudle se zeleninovou směsí, já na kuřecí nudličky s tímtéž. Na stole přistála polévka s nějakou chaluhou (nudle tam byly) a kuřecí nudličky podávané na studeno. Pálilo to. Cestou domů jsme pobavili personál prodejny místního mobilního operátora. GSM tu už skoro nepoužívají, telefony z Evropy starší než 2 roky tu většinou nefungujou. Bojoval jsem... Svoji Nokii 5310 nedám lacino! Vznáším tedy dotaz... Prodejce mi bere telefon z ruky a za současného výbuchu smíchu jej nadšeně ukazuje kolegovi – vůl! Tak asi nepojede... Se slzami v očích fasujeme každý po jedné dotykové cihle. Peťa má bílou, já černou. To abychom ty nesmysly rozeznali.

Je večer a my docházíme k závěru, že dnes už jsme na druhé straně světa natropili ostudy dost. Vracíme se domů. Jednatřicet stupňů, na zemi koberec, s sebou spacák. Dobrou noc...
Příště půjdeme shánět nábytek, pivo, jídlo, taky do IKEI a cachtat se. Práce počká.

Dojeli jsme!!!

... a s námi i všechna zavazadla, což je přibližně 100 kg krámů, které s největší pravděpodobností stejně nebudeme potřebovat. Ale když už jsme oba měli v ceně letenky dvě 23 kg zavazadla plus jedno osmikilové příruční, proč toho nevyužít, že? Ale zpátky k cestě:

Když se mě lidi ptali, jak se do Calgary dostanem, vždycky valili oči, proč jsme si vybrali tak šíleně složitou variantu. No jo, když ty letenky byly prostě levnější. A co na tom, že z ČR to není do Kanady nejblíž přes Turecko!  Plán byl takovej: ve čtvrtek večer poletíme z Budapešti do Istanbulu, tam nám aerolinky dají hotel zadarmo (zákazníkům tuto službu slibujou, když navazující spoj letí za více než 10 hodin - tuto podmínku jsme hravě splňovali, na přestup jsme měli celých 14 hodin!), my se přes den courneme po městě, podíváme se do Hagia Sofia, dáme si tu všude vychvalovanou tureckou zmrzlinu a užijem si pěkných pár hodin ještě v teple. Následně v klidu doletíme do Montrealu, kde na letišti přespíme a v sobotu posledním letem do Calgary se dostanem do cíle! Yes, nádherné dva dny strávené na cestě, no kdo by to nechtěl, když se vše dá vyřešit daleko snadněji (z Frankfurtu se létá přímo, stačí připlatit blbé dva tisíce a jste v cíli za 13 hodin, ale proč my bychom to dělali, že, času máme přece dost a pro korunu si necháme koleno vrtat... úplně slyším Toma: "víš, kolik by za to bylo PIV?!"). Takže jsem přemluvila rodinu, ať nám udělají osobní odvoz do Budapešti, projdou se s námi po městě a pak nám zamávají, až budeme procházet letištní kontrolou. No, ještě že fakt netrvali na tom mávání, museli by si totiž na letišti počkat dalších 15 hodin. V Turkish Airlines se totiž z neznámého důvodu rozhodli, že se právě ten náš let do Istanbulu zruší. Jupí! Takže jsme zcela nesmyslně čekali přibližně 3 hodiny ve frontě, Maďaři nebo Turci (nebo co to bylo za národnost) tam zmateně pobíhali a ještě zmateněji vysvětlovali, jak se to všechno vyřeší, protože polovina lidí ze zrušeného letu potřebovala stejně jako my stihnout letadlo do Montrealu. Po šíleně nudných třech hodinách jsme se konečně dozvědeli, co se bude dít - dostaneme pokoj v centru Budapešti, zadarmo se navečeříme v hotelu a ráno v 9 nám poletí náhradní spoj. A my jsme si říkali: "Fajn, proč se rozčilovat, stejně nic neuspěcháme a aspoň tu návštěvu Istanbulu neodfláknem, někdy příště se tam podíváme na pár dní a všechno si v klidu projdem." Proč se taky stresovat, že, je to jak to je a na přestup stále máme dvě hodiny, takže nehrozí, že by nám uletělo letadlo Istanbul - Montreal a následně i Montreal - Calgary. Po čtyřech a půl hodinách jsme se konečně dostali do hotelu! A že to teda bylo něco. Marriott na břehu Dunaje, s nádherným výhledem a měkkou postelí velikost Super King Size! Jen to jídlo tu mají strašně drahý, naštěstí jsme to neplatili my, ale Turkish Airlines (za 2 polévky, 2 hamburgery a 2 malé točené Plzně chtěli skoro 14 000 HUF). 

Výhled z našeho pokoje

Druhý den jsme si spokojeně seděli na letišti a dávali si úžasnou snídani v podobě smažených křídel od KFC (ať žije Amerika!), když jsme se dozvěděli, že náš let má hodinové zpoždění. A z 60 minut byly po chvíli hodiny dvě. Jen jsme se na sebe podívali a začli se smát, stejně s tím nic nenaděláme a třeba se nakonec na nějakou tu mešitu podíváme (a budeme zas nocovat a jíst zadarmo, jako správní Češí!). V Istanbulu jsme byli v pátek ve 13:55, čtvrt hodiny před odletem letadla do Montrealu. Jenže jak stihneme najít správný gate, znovu zkontrolovat příruční zavazadla, letenky, pasy a přeložit kufry?! Jako dementi jsme běželi přes celé letiště (a že je to letiště mega obrovský, běželi jsme asi deset minut). Nasedli jsme do obřího Boeingu, kde bylo šílené vedro - klimatizace nefungovala. A protože se bez ventilace nedá jet s dalšími 300 lidmi jedenáct hodin v kuse v asi jedenáctikilometrové výšce, musela se závada opravit. Což trvalo další dvě hodiny, takže jsme ten světový rekord na pět kilometrů přes duty free obchody trhali zbytečně. Ale nakonec jsme se do Kanady přece jen dostali! Přes půlku cesty jsme spali, takže jsme přišli o několik úžasných chodů, protože Turkish Airlines má cateringové služby vážně pětihvězdičkové! Na kanadské půdě jsme museli na imigrační, pěkně na kobereček, dokazovat a přesvědčovat, že máme pojištění a dostatečný obnos peněz a že nám to pracovní povolení na rok můžou dát bez obav, protože v Albertě neplánujeme unášet nemluvňata ani podpalovat lesy. Povedlo se! A ani to nebylo tak hrozné, jak jsem čekala. Do pěti minut jsme byli oba venku s work permitem v pase. A po noci na letišti už nás konečně čekal poslední let, tentokrát čtyřhodinová cesta přes celou Kanadu až do Calgary a překvapivě bez komplikací. Dva a půl dne po odjezdu z Brna jsme v našem novém dočasném domově. 2408 2 St SW Calgary, naše nová adresa.