čtvrtek 5. března 2015

BPD - 0489

Místní se shodují na tom, že letošní zima byla jednou z nejmírnějších za posledních... No, mooooc let. Poslední mrazy, která zmínila Peťula na konci posledního příspěvku, nám pomalu odeznívají (snad), tak bych měl zabrat, abych se ještě vůbec vlezl do jejího velkorysého termínu.

Značnou část našeho pobytu představuje čas strávený na cestách. Ať už se jedná o obyčejný nákup, výlet do přírody, kempů, na hory či o poznání méně příjemné každodenní přesuny do práce, neobejdeme se bez auta. To si tedy bezpochyby zaslouží samostatný článek.

Pokud chci zachovat určitou časovou posloupnost, musím se vrátit o několik měsíců zpět. Konkrétně ke konci října 2014, kdy zádovým svalům postupně začala docházet trpělivost s taháním těžkých krosen napěchovaných jídlem, zatímco soustava nervová trpěla již zmíněnou nespolehlivostí MHD... Jedním slovem se to dá shrnout jako "lenost". Neumím si představit, co by si o nás pomysleli pra, prapra a ještě více pradědečkové (a samozřejmě prababičky teda) podnikající pravidelné několikadeseti(ne-li set)kilometrové pěší poutě z města do města a zpět. Tak snad to nebudou číst...

Někteří krajané jsou ochotní strávit celý pobyt bez auta a na výlety se k někomu "přifařit". To se nám moc nezamlouvalo. Vytvořit si vlastní plány, na nikoho se nevázat, vyrazit a zastavit kdy chci – to nás lákalo podstatně víc. Skutečnost, že v tomto ohledu jsme úplně stejní blázni a máme totožné představy o způsobu využití, podstatně urychlila výběr. Během jednoho odpoledne jsme se shodli na tom, že koupíme velkou krávu, abychom se uvnitř mohli pohodlně vyspinkat, popřípadě vyjet ve větší skupině s hromadou krámů a nemuseli se uvnitř ňahňat. Zároveň nás při hledání motivuje Ondrovo (kamarád, který nás vyzvedával ihned po příletu do Kanady z letiště) neskutečně vypiplané Chevy Astro, kterému málokdo řekne jinak než „Donut“. A tenhle van nám prostě pasuje... Ještě ten den večer projíždíme Kijiji a pod tíhou finančního limitu rolujeme dolů, dál a dál od nových, téměř nových či lehce ojetých vozů. S manuální převodovkou umí jezdit málokdo a je k dostání jen vzácně. Všechno je v automatu, tak mi nezbylo nic než se vyvztekat a sklopit uši. Namotivovaní se orientujeme výhradně na GMC Safari / Chevy Astro. Jediný rozdíl mezi těmito vany představuje odlišný název značky a typu, jinak jsou prakticky do posledního šroubku stejné. Další výhodou je, že kompatibilita součástek platí i ± napříč lety, takže náhradních dílů je tu všude dost. To se později ukazuje jako neocenitelná skutečnost...

Shodou okolností nám to pěkně klape a obratem se ozývá Jake – prodejce auta, které nám bylo ze všech nabízených nejsympatičtější. Je to GMC Safari 4,3 l., rok 2000, najeto kolem 265 000 km, AWD, s rozbitým čelním sklem a kapotou zprohýbanou kroupami. Neber to...

Do dalšího dne se probouzíme s příjemným pocitem, že už je to všechno na spadnutí. Rychlou komunikaci s prodejcem máme ještě z předchozího dne za sebou, zbývá už jen to omrknout, zaplatit, vyplnit jednoduchý formulář, založit pojištění, zajít na registr, obratem vyfasovat značku a můžeme jezdit. Podnikáme první krok a vyrážíme na inspekci. Chlap vypadá solidně, světla svítí, stěrače stírají, klakson troubí, topení topí, klimatizace klimatizuje a křivá kapota se křivě kapotí. Na místě důkladně zkoušíme, mačkáme a prohlížíme od podvozku po anténu. Ba dokonce i poradce si voláme na pomoc. Tak tam ve třech oxidujeme dvě hodiny. Jako pitomec se cítím ve chvíli, kdy nastartuju, abych si auto projel. Nožní brzdu místo ruční jsem ještě objevil, najít ale volící páku pro zařazení – to byla teprve výzva. Je umístěná pod volantem a vypadá jako ovladač blinkrů/stěračů, jen je na druhé straně. Pán nás při zjištění, že nejsme schopní ani zařadit, sjel vyděšeným pohledem a jal se vystupovat z auta s tím, že zabít se teda nenechá. Po ujištění, že to myslíme vážně a že na tohle řešení z Evropy nejsme zvyklí, nahodil kvalt sám. A podle očekávání to funguje jak má. Úplně všechno. Na místě tedy podepisujeme formulář a předáváme hotovost.

Vyřízení pojištění zabírá asi 40 minut na telefonu, poté se vypravujeme na registrační úřad. V euforii z toho, jak je to všechno v porovnání s českým papírováním jednoduché, odtud po deseti minutách odcházíme se značkou v ruce k Jakeovi v domnění, že zpátky domů se už povezeme. V ten moment jsme ještě neměli nejmenší tušení, že se zbytek procesu, spočívající v předání klíčů, protáhne na téměř týden...



Pětatřicetiletý pohodář představil celou svou rodinu a kamarády, kteří se k němu do garáže houfně začínají sjíždět na párty. Námětem pařby není nic jiného, než oslava druhého roku života jeho dcery. On to navíc pojal jako zodpovědný otec tak, že původně pít vlastně ani nechtěl. Pak si ale dal dvě a dvě dohromady a uvědomil si, že víc chlastu = víc lidí, víc lidí = větší párty, větší párty = víc dárků. A tak nám bylo politicky vysvětleno, že vlastně chlastá v zájmu dítěte. Aneb není nad otcovskou lásku...

Loučíme se a s nově nabytými klíčky nedočkavě trtáme k tomu našemu zázraku. Snad desetkrát jsem se pokusil nastartovat, než mi došlo, že to fakt nepůjde. Tím nečekaným zvratem měníme tok oslavy a následující 3 hodiny se v šesti lidech snažíme přijít na to, co je špatně. Od různých teorií se přes tu, zda je vůbec v akumulátoru nějaká šťáva, dostáváme až k tak zoufalým, jako „Je tam vůbec benzín?“. Před jedenáctou v noci se smiřujeme s faktem, že s tím nehneme. Jake přesto neztrácí dobrou náladu a prohlášením „Tak na to asi serem, ale můžete si s náma zahulit a vypít pivo.“ zachraňuje situaci. Spokojíme se s lahváčem (k mému příjemnému překvapení se tu normálně pije z láhve, často i v hospodách) konzumovaným v prostředí garáže ponořené do mocného marihuanového odéru produkovaného ostatními rodiči. Nuže, jak jsem zmiňoval v jednom z prvních článků, silný vztah k přírodě je tu cítit na každém rohu. Domů nás odváží v jakémsi sportovním Subaru jeden z Jakeových známých, který měl jen jedno pivo, a tak se vejde do zákonem stanovené tolerance. Cestou nezapomene ukázat, co ta jeho šílenost umí, takže jsme rádi, když nás vysadí a my zase stojíme nohama na pevné zemi. K ránu lezeme pod peřiny, bez peněz a bez auta. S vědomím, že netušíme, co je špatně, se snažíme sami sebe přesvědčit, že celá ta noc byla jen blbej sen...