Jak to tu plácáme

Skoro dva měsíce nám utekly neskutečným způsobem a my je trávíme mimo jiné s pocitem špatného svědomí z toho, že jsme se tu za celou dobu o nic nového nepodělili. A že se zážitků za tu dobu nastřádalo... Přestože jsme dospěli k závěru, že před každodenní rutinou neutečeme ani na druhou stranu světa, snažíme se ve chvílích, kdy svůj život nemusíme trávit v práci, uklízením, nakupováním, vařením atp. trochu utrhnout ze řetězu. A protože snaha o to nepšknout doma, když už se výjimečně nic „nemusí“, se moc neslučuje s psaním, řešili jsme články nejjednodušším možným způsobem, a to mnohokrát opakovanou aplikací pravidla „Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek.“ Tím se u nás doma významně zvedla četnost mých prohlášení o tom, že „O víkendu to určitě udělám.“, nebo „Já to udělám zítra.“, což především Petruška špatně nesla. Když začalo reálně hrozit, že mě co nevidět něčím přetáhne po palici, rozhodně jsem prohlásil: „Napíšem to dnes!“ Stejně jako už 10x předtím...

Jak jsem se už zmínil na začátku vyčerpávajícího úvodu, stalo se toho během posledních týdnů opravdu hodně. Je proto těžké vymyslet, odkud začít. Když jsem si pročítal starší články, všimnul jsem si, že jsme ještě nikdy nepsali o tom nejzákladnějším. O tom, čím více či méně dobrovolně trávíme vlastně většinu pobytu tady. Napíšu, jak vypadá náš normální (tý)den.

Pokud se nám ještě před pár měsíci zdálo jít spát „už“ kolem půlnoci relativně brzo, tady jsme si rychle zvykli na úplně jiný režim. Peťula má budík na 4:30, v práci začíná na šestou. Dojíždí zhruba hodinu. Práci „zdědila“ po mně, jezdí s vozítkem mezi regálama ve skladu, pípá pípátkem a hází z velkých krabic do menších krabiček zboží, které si lidi přes net objednali. Někdo další to pak balí atd. Pracuje vlastním tempem a ve zkratce to znamená pohodu až nudu. Pracujou tam hlavně Indové, Jamajčani, Filipínci a hloupí Kanaďani. Výhodou je to, že si jako nově příchozí děvče vydělá pěkný peníze a sem tam obdrží nějaký kompliment od negra. Já začínám v 8 a mám to o 10 minut pěšky a jednu autobusovou zastávku, který jsou tady po 200 metrech, blíž. Spím o dvě hodiny dýl, tzn. vstávám v 6:30. Pracuju ve skladu firmy, která vyrábí desky do kuchyní a koupelen z přírodního a umělého kamene. Přírodní kámen je normální šutr, několikasetkilová leštěná deska o rozměrech cca. 220 x 350 x 2-3 cm, která je děsně křehká. Umělý kámen je to samé, jen je to výhradně z kvarcitu (jímž je mmj. tvořen vrchol Ještědu), o něco lehčí a vydrží větší jeby. Jeřábem či vozíkem je pak dodáváme klukům, kteří je řežou do konečně podoby. Vedoucího mi dělá Čech. Peťula končí ve 2:30, takže má skoro půl dne volnýho, ale pořádně se nevyspí. Usnout v 8 večer, to moc nejde. Já mám končit ve 4:45, ale nestíháme, takže skoro každý den dělám přesčasy, čímž se domů vracím většinou kolem 7. Po práci obyčejně vaříme večeři/oběd na další den, při vínečku zhlídneme Pohlreicha, kterak to v „Ano, šéfe!“ nandává všem kolem sebe, a nejpozději do desáté hodiny jsme zase v posteli. Ať žije stereotyp. Ale...

Upšknout se k smrti prací (a vlastně ani ničím jiným) rozhodně nehodláme, čemuž se snažíme podřídit veškerý zbývající čas. Občas tak vyrazíme za místní restaurační kulturou, do kina, nebo k někomu úplně cizímu domů na „párty“. Rozeberu to popořadě.

Náleven jsou tu mraky, přičemž s ubývající vzdáleností směrem k centru se jejich počet rapidně zvyšuje. Kdyby mi v minulosti někdo řekl, že jednou přijde čas, kdy se mi nebude líbit v hospodě, asi bych ho poslal... V lepším případě na vyšetření. Sám sobě jsem se bezvýsledně ten fakt snažil několikrát vyvrátit, ale pak jsem se musel smířit s tím, že to prostě není ono. Mají tu obrovské množství krásně zařízených restaurací, kde je možné ochutnat vína, točená či lahvová piva a jídla snad ze všech koutů světa. Německou (kde mají údajně čepovat Plzeň), Irskou, Italskou, Vietnamskou, Indickou, Africkou, takovou a makovou... Poměrně často se lze setkat s tím, že je na čepu bohatě přes dvacet různých druhů piva a na naražené bečky mají zvláštní místnost, kam se chodí prostě jen přerážet. Jak to všechno dokážou vytočit, to nepochopím... Přes skutečnost, že pivo donesou většinou v ošklivých sklenicích a téměř bez pěny jsem se s bolavým srdcem přenesl. Jen z principu prohlašovat, že nám to nechutná, protože to přece není český pivo, nás taky dlouho nebavilo. Je to naopak většinou dobrý, i když jiný. Obsluha se stále usmívá, ujišťuje se, zda je všechno fajn, často se na chvíli zapovídá. Sen? Ne. To podstatné, co schází, je taková ta hospodská „pohodička“. To všechno se jaksi nemůže vyrovnat zahrádce ze skládacích židlí a stolů, kryglíku s tšepetškem a nakládanému hermelínu, škvarečkům, tlačence... Zase slintám.

Když se nám nechce bumbat, tak že se aspoň naučíme anglicky. Z programu místního biografu vybíráme film The judge s tím, že ani právnická anličtina nás nemůže zaskočit. Protože kino bez popcornu by bylo o ničem, jdeme ještě před začátkem promítání nakupovat. Automaticky vybíráme velké balení a k tomu velký nápoj. Pohled na paní počínající plnit popcornem něco připomínajícího nákupní tašku nás poněkud zaskočil. Taktéž koupě snad dvoulitrové cisterny Sprite se později v průběhu promítání ukazuje jako taktická chyba. Velké tu znamená opravdu velké. Film se nakonec oběma líbil. Až si ho jednou pustíme v češtině a dozvíme se, o čem byl, bude se nám líbit ještě víc. Shodujeme se, že z hlediska našich jazykových znalostí bude příště lepší jít na cokoli pro děti a o několik dní později kupujeme lístky na Tučňáky z Madagaskaru. Při vstupu do sálu okupovaného pěti až desetiletými špunty si připadáme divně. Film začíná. Jsme rádi, že rozumíme. Hned na úvod nás dojímají roztomilý chlupatý tučňáčí miminka. Tím začíná hluboký příběh o zakomplexované chobotnici, která je vlastně i vědec plánující zhnusit všechny tučňáky na světě, v čemž se jí/mu snaží zabránit tým tučňáčích miminek, který už nejsou miminka, protože vyrostly. Budu hajzl a prozradím, že za pomoci dalšího alfatýmu tvořeného medvědem, vlkem, sovou a ještě čímsi se po zdevastování celé zemské polokoule chobotnici podaří zastavit a uvěznit ve skleněné sněžící kuličce.
Po skončení filmu na sobě nedáváme přibližně hodinu a půl utrpení znát. Přece jen tu mládí, nadšené tím, jak to vlastně všechno príma dopadlo, drží významnou převahu. Na co půjdeme příště, to netušíme.

Tož nadešel Den díkuvzdání, který se zde slaví o něco dřív, než v USA (druhé pondělí v říjnu), tak jsme při té příležitosti vyrazili k úplně cizímu člověku na večeři ve společnosti dalších asi 15 lidí, z nichž většina se nikdy předtím vzájemně neviděla. Jedinou podmínkou bylo přinést jídlo alespoň pro další dva lidi. Na cestu jsme se vybavili hrncem s přismahlým gulášem (ale byl moc dobrej!!!) a GPS s vyznačenou trasou, protože pořadatel bydlel na okraji opačné strany města a my neměli tušení, jak se tam dostat. O něco zajímavější bylo zjištění, že jak se tam dostat netuší ani řidič poslední z autobusových linek, na kterou jsme přesedali, což se projevilo jednak stále se zvětšující odchylkou modré tečky ukazující aktuální polohu a modré čárky značící běžnou trasu linky, jednak zmatenými výrazy a projevy našich spolucestujících. Poté, co šofér vynechal několik zastávek vlivem průjezdu jinou ulicí, kápl božskou. Trasu jede poprvé, zaskakujíce za nemocného kolegu, vybaven zmatenou černobílou kopií zmatené mapky. Bylo to poprvé a nejspíš naposledy, co jsem navigoval řidiče autobusu.
Natěšení na pártošku stojíme před vchodem jednoho z domů na kraji města, uvnitř ticho i po zazvonění. Nevzdáváme to a trápíme zvonek dál. Po několika minutách slyšíme pomalé kroky. V otevřených dveřích před námi stojí přibližně osmdesátiletý pán o berli, vystrašeně hledíce na kastrol s gulášem. V takové situaci je těžké ubránit se pocitu, že je něco špatně.
V duchu začínám proklínat Peťu, že si pořádně nepřečetla, o jakou akci se jedná a do jaké věkové kategorie spadá. Po několikátém pokusu navázat kontakt otázkou „Kde je tu ta párty?“, na kterou chudák zmatený pán, netušíce, co po něm chceme, reaguje slovy „Co prodáváte a kolik chcete?“ to vzdáváme. Rychlá kontrola stránek akce na Facebooku prozradí, kde se stala chyba. Omlouváme se a míříme o několik domů dál, tentokrát ke správným dveřím.

Ze samotné oslavy Dne díkuvzdání se s výjimkou rozvrkočeného pána nakonec nevyklubalo nic extra. Neuvěřitelně vyjící slečny užívající si bujaré veselí pod náporem jednoho a půl piva, zmatenci neschopní pochopit, že ten guláš v hrnci není dip k hamburgeru, stolní fotbálek, nějaké deskovky... Vlastně docela bžunda.

S výjimkou centra je tu od sebe všechno tak nějak daleko, proto nám moje šikovné děvče našlo (kde jinde, než na kijiji.ca) ojetý vůz. A o tom, že to nešlo tak hladce, jak to na první pohled vypadalo, napíšeme za pár dní. Taky máme víc než dost fotek z výletů, tak to bude vypadat trochu jak výstavka.

Z léta rovnou do zimy

První zářijový víkend jsme si opět užili. Já jsem přes týden chodila na jeden pohovor za druhým, význam to však mělo jen takovej, že jsem byla čím dál tím otrávenější. Poslala jsem asi milion CV, obešla všechny restaurace a kavárny v okolí a dokonce jsem si začala dělat certifikát, který tu musí každá servírka (barman, vyhazovač apod.) mít. Jedná se o online test, ve kterém prověřují vaše znalosti z cca 300 stránkové brožurky, která je plná různých pravidel a pouček - jak poznám, že zákazník začíná být opilý, kdy mu ještě můžu nalít, kdo platí odvoz ožralého, kdy ho musím bezpečně převést přes silnici apod. Vlastně se tu pije na zodpovědnost dané obsluhy. Sami v podniku ani nerozhodujete, jestli to další pivo ještě ustojíte - tady na to mají tabulky. Každopádně certifikát jsem si mohla strčit kam jsem chtěla, bez kanadské zkušenosti v hospodě mi stejně byl na dvě věci. Jak mi řekla manažerka jedné hospody, je to odlišná kultura, jinak se tu pije a tudíž i obsluhuje (prd, pijou leda míň, k pivu donesete nachos nebo hamburger, prostě žádná věda). Po všech těch pohovorech jsem měla všeho dost a na pondělí jsem si domluvila jinou práci - úklid domácností za 14 dolarů na hodinu. Ne že by se mi nelíbila skutečnost, že si mě vlastně Tom vydržuje, ale začla jsem se doma nudit... Tom už dva týdny pracoval ve skladu, tak mi to spaní do jedenácti začalo připadat trapný.

Na sobotu jsme byli domluvení na rafty. Sešlo se nás nakonec pět (my dva, Korejka, Mexičan a Venezuelec). My, slušně vychovaní z Česka, jsme vzali pivo a vyrazili jsme. Bylo asi 28 stupňů a jasno, takže by to bez příjmu tekutin ani nešlo. Když jsme vytáhli první škopek, ti tři se začli divoce rozhlížet okolo, jestli je náhodou nesleduje policie nebo někdo jinej, kdo by tuto nekalost nahlásil a spravedlivě potrestal. Jako vážně, oni jsou tu tak zblblí, že se bojí pít alkohol i na široké řece uprostřed přírody. Netrvalo to však dlouho - po prvním opatrném loku se nečekaně nic nestalo, nikde se neobjevil člun se strážci zákona a chlapci se začli vybarvovat. Do půl hodiny zásoby padly. Tímto bych popis soboty ukončila, kromě zjištění, že někteří lidé nejsou ani po několika hodinách schopni pochopit, jak se kormidluje loď a že po proudu nepoplujete, pokud budete pádlem zabírat zezadu dopředu, se toho moc nestalo. Šťastně jsme dojeli do centra Calgary, spálili si letos asi naposled čumáky a vyřízení večer padli do postele.

V neděli na mě šel Tom vydělávat, tak jsem nelenila, domluvila se s dalšími Čechy a vyrazili jsme do hor do Kananaskis. Byli jsme připraveni na to, že potkáme medvěda, protože stezka, kterou jsme šli, byla otevřená teprve dva týdny (předtím kvůli vysokému nebezpečí nebyl vstup povolen). Hned prozradím, že se nám všichni medvědi nejspíš klidili z cesty. Neviděli jsme ani jednoho, ale tady v Kanadě je to jen otázka času. Zato jsme měli štěstí a potkali jsme losici a mládětem, sviště, sysly, chipmunky... Ona ta příroda je tady fakt úžasná! A hlavně lehce dostupná, sednete do auta a za hodinu jste v horách, kde nepotkáte celý den živou duši. Z potoků se dá pít, prostě bomba!Cesta k Chester lake krásně utíkala, za šest hodin jsme potkali jen pár lidí, všude okolo jen lesy a hory, úplné ticho a pohodička. Zjistila jsem, že jsem docela podělaná, protože jsme se drápali po strmých svazích se zbytky sněhu, pod nohama štěrk, který klouzal... Až nahoře jsme si uvědomili, že dolů to bude ještě větší jízda. Ale za ten pocit na vrcholu a za ten výhled to určitě stálo. Cesta zpět k autu tak nějak neutíkala, já osobně jsem promýšlela každý krok, protože by se další den do práce nastupovalo fakt blbě se zlomenou nohou. Jenže to dilema - koukat pod nohy nebo kolem sebe - by někteří z vás jistě označili za nihilema (pro neznalé - neřešitelný problém, kdy výběr kterékoli z variant je špatný). Večer jsme si u řeky ugrilovali maso a dali pivo (včetně řidiče - v Kanadě platí tolerance alkoholu v krvi, údajně tak dvě piva) a i když se nám vůbec nechtělo, rozjeli jsme se zpátky do města.

 

 

 

 

 Pondělí pro mě znamenalo první pracovní den. Podle předpovědi počasí mělo sněžit, jenže věřte tomu, když jste v Kanadě zatím chvilku a předešlý den jste měli skoro 30 stupňů.  Jenže oni nelhali. Sníh se začal sypat hned ráno a vydrželo to až do večera, kdy jsem se vracela z práce (o té se rozepíšu v dalším článku). Doma bylo asi 14 stupňů - tak nějak nám ještě nejelo topení, protože ani místní nečekali mrazy a to bílé svinstvo tak brzo. S Tomem jsme radši hned vypadli do malého parku za barák, pěkně si postavit sněhuláka - kdy jindy se nám to v září poštěstí? Půlka města byla bez proudu, všude popadané stromy, ale mělo to svoje kouzlo.

 

  

Ještě přidám historku z úterý, mohla by se jmenovat třeba "Jak z nás málem byli bezdomovci". Přijdu si tak domů z práce, s Tomem si uvaříme večeři... a najednou si nás Slováci volají na kobereček (což už tu párkrát bylo, mají asi trochu pocit, že nás musí vychovávat, ale my se nedáme!). Kvůli alarmu se u nás v pokoji byla podívat paní domácí (tu babu jedovatou jsem v životě neviděla, údajně je to Arabka, která v okolí vlastní a spravuje několik bytovek). Viděla tu plechovky od piva (které se tu třídí a jsou zálohované, takže jsme je hned nevyhazovali do koše) a udělala z toho strašnou aféru. Slovák nám dal do ruky jen vytisknutý mail, ve kterém stálo, že se do dvou týdnů máme vystěhovat, protože nás tu paní nechce. Proč? To nevíme, ale nejspíš kvůli alkoholu. Když si s ní chtěl jít promluvit Tom, tak se mu dostalo odpovědi, že by s námi stejně mluvit nechtěla. Takže tu Česko reprezentujeme vyloženě skvěle! Jsme zhýralí opilci, kteří neumí ani schovat plechovky od piva (bylo nám řečeno, že Kanaďani alkohol schovávají a že se na veřejnosti prezentují jako vzorní abstinenti). Vše ale z nějakého opět nepochopitelného důvodu dopadlo dobře. Od toho dne jsme o alkoholu ani o stěhování neslyšeli, jako kdyby se nic nestalo. Plechovky necháváme pěkně na očích dál. Ať si paní klidně nabídne :).

Poslední dva obrázky jsou jen pro ukázku - na zastávkách MHD mají vyhřívané budky, což plno lidí v zimě určitě ocení. Když jsem to v září objevila, tak jsem se vevnitř zatím krčila sama, protože pro místní je teplota -2°C ještě na sandále, ale brzo se tam nebude dát hnout.

První výlet do hor

Tak se konečně dostávám k dalšímu příspěvku:). Po dvou týdnech v Kanadě si Tom našel první práci – pracuje ve skladu, každé ráno vstává ve 4:30 a chudinku Petrušku, která si válí zadek doma a chodí tak akorát po pohovorech, pokaždý vzbudí... O práci ale někdy později, to bude na celý článek, protože momentálně máme oba už druhou.

V pondělí 1.září byl státní svátek, tak jsme se rozhodli, že se během prodlouženého víkendu konečně podíváme do hor, o kterých tu všichni básní. A protože ještě nemáme auto, řekli jsme si, že využijeme stan, který jsme si dovezli z ČR, nakoupíme vařič, karimatky a ešusy a po roce zase budeme stopovat. A stejně jako v Řecku nebo na Sicílii jsem zase slyšela tu stejnou větu: „Stopovat tu nejde! Lidi nejsou ochotní zastavovat, nikam se nedostanete!“ No a jako všude to samozřejmě nakonec šlo víc jak pohodově. Vybrali jsme přibližný cíl podle předpovědi počasí, přece jen v některých lokalitách hlásili krásnou letní pohodu -3°C (v noci), a to se nám vážně moc nelíbilo. V pátek jsem ještě zašla do outdoorového obchodu na přednášku, jak se chovat, když potkáme medvěda a jak to udělat, abychom ho radši vůbec nepotkali. Některé informace byly docela užitečné, ale například to, že pokud nezabere sprej na medvědy ani nic jinýho, mám dělat mrtvou... a pokud do mě bude po dvou minutách medvěd ještě pořád kousat a bušit, mám mu to začít oplácet... to si nejsem jistá, jestli mi kdy k něčemu bude. Pro všechny případy jsem stejně ale jeden sprej koupila (prodávají se jen s průkazem totožnosti a každý jednotlivý kus je zaevidovaný se jménem kupce).

V sobotu ráno jsme se vydali na konečnou místního vlaku a začali stopovat. Asi po deseti minutách jsem už zas klasicky pesimisticky vyšilovala, že to prostě nepůjde. Do dvaceti minut jsme se ale dostali z města a konečně viděli hory! A že jsou parádní! Krajina okolo Calgary je neskutečná, není to jak v Evropě, jedete tady autem, a když se dostanete z jedné vesnice, pravděpodobně minimálně dalších patnáct až dvacet minut další nepotkáte. Vlastně tady žádné vesnice asi ani nejsou, spíš městečka, která mají vlastní benzinovou pumpu, pobočku banky, muzeum a školu. Příroda je tu nádherná! Po cestě jsme viděli ničím nenarušenou krajinu táhnoucí se desítky kilometrů daleko, plno pasoucích se koní a krav. Kolem poledne nás jeden z řidičů vyhodil v městečku Black Diamond – zmiňuju ho proto, že tu Tom objevil úžasnou restauraci, takovou tu klasickou americkou, každý stůl má vlastní kóji, na stolech osobní jukebox, servírky v uniformách, v menu jen hamburgery nebo hranolky a cibulové kroužky. A navíc je to všechno okolo růžový! A veškerá hudba pochází z první poloviny minulého století. Odsud jsme prostě nemohli odejít bez toho, abychom si dali oběd a za čtvrťák si z té kouzelné krabičky vybrali písničku, kterou chceme nechat zahrát. 

 

 

Následně jsme stopli řidičku, která jela přes tisíc kilometrů na pohřeb své sestry, jenže jak jsem během konverzace zjistila, Tom nejspíš slovo pohřeb neznal, takže se začal vyptávat na otázky, jak dlouho se s ní neviděla a co budou dělat. A když dodal, že je od ní pěkné, že jede sestru navštívit, v tu chvíli jsem myslela, že nás řidička buď okamžitě vysadí, nebo v nejbližším lese rozkrájí.  Naštěstí jsme přežili a kolem sedmé večer dorazili do kempu, který už byl plný karavanů. My jediní jsme si táhli bydlení pěkně na zádech. Mají to vymyšlené pěkně – člověk, který chce kempu využít (je to spíš takové parkoviště u řeky a menším bonusem je kadibudka a pumpa s vodou, která není pitná), vloží šek nebo hotovost do obálky a hodí do dřevěné schránky. V ČR by tento způsob nejspíš nefungoval – schránka by přes noc zmizela... a ta pumpa by skončila ve šrotu. My jsme začli číst instrukce, kolik se platí za místo, kolik aut smí na jednom fleku stát a co to všechno vlastně stojí. Museli jsme vypadat strašně bezradně, protože se u nás najednou zjevil asi padesátiletý pán a začal se ptát, jestli nechceme sdílet jedno místo, že se rozdělíme o náklady. My jsme se po sobě s Tomem koukli a moc jsme nevěděli, co si myslet, co po nás vlastně chce a co odpovědět. Něco jsme mezi sebou česky prohodili... a najednou promluvil pán: „ Jeeeeee, vy jste Češi!!! Já jsem sem emigroval před sedmadvaceti lety!“ Ve vteřině jsme měli kde spát, odvoz do hor a ještě průvodce. Toto prostě nevymyslíte! A kdybychom nestopovali, tak se nám takové náhody nikdy nestanou. S Honzou jsme se rozdělili o pivečko, snažili jsme se porozumět žvatlané angličtině jeho dvou synů (3,5 a pět let) a docela jsme si ten večer užili. Spíš kvůli zimě než únavě jsme do stanu zalezli už po deváté večer. Nad námi jasná obloha, dvacet metrů od stanu ledová průzračná řeka a patnáct minut cesty od hor – to vše zapříčinilo, že jsme nebyli schopni se zahřát ani vyspat, protože teplota klesla někam k nule, od pusy šla pára a zrovna vysněná idylka to teda nebyla. Po nekonečném převalování jsme byli nakonec fakt rádi, že konečně skončila noc a vyšlo slunko! A Čech Honza zahlásil, že bude servírovat palačinky, což se nedalo odmítnout. 

 

A jelo se do hor! Konečně jsme byli na prvním výšlapu, i když jen asi pětikilometrovém, aby to ti malí špunti ušli. Z celého výletu nás nejvíc zaujal chipmunk, což je maličkej divokej rarach nejvíc připomínající zkříženého sysla a veverku. Když máte štěstí, tak před vámi panáčkuje, kličkuje a krade svačiny přímo z rukou. Hory jsou také plné svišťů a údajně i pum a medvědů – velké kočičky jsme ale ještě naštěstí nepotkali. V těch dvou tisících se bohužel odpoledne začalo kazit počasí a nehorázně pršet. Radši jsme tedy změnili plány, vykašlali se na další noc ve stanu, teď jsme stejně byli o 1000 metrů výš, takže bychom asi zmrzli, a nechali se odvézt až do Calgary. Na dálnici nás zaujala značka upozorňující na přecházející chodce. Lidi na dálnici? V ČR by to neprošlo, tady je to normální. Nejčastěji chodí podél cesty kanadští indiáni. Žijí v rezervacích a od vlády dostávají velké kompenzace za zabrané území, takže podle Honzových informací pořád jen sedí doma, nepracujou, chlastaj a dělaj bordel. Dokonce i baráky jim nechala postavit vláda. Nejsem si jistá, jak jsou tyto informace pravdivé, ale už jsme to slyšeli z více stran, takže na tom asi něco bude. Podél dálnice tu nejsou svodidla, takže není problém se rozhodnout, že si zastavíte u krajnice a půjdete se projít. Několikrát jsem viděla zaparkovaných i několik aut na jednom místě a Kanaďany, jak si dělají romantický piknik s výhledem na stovky aut jedoucích do Calgary asi patnáct metrů od nich. V Evropě by toto neprošlo, tady je to úplně normální a nikdo to neřeší. Kamiony tu taky můžou jezdit stejně rychle jako auta, takže když máte povolenou rychlost 120 km/h, tak to platí pro všechny a mnohdy vás ty kolosy i předjíždějí. Naštěstí jsme se ale bezpečně dostali domů, Honza nás hodil až přímo před barák. Kanadská ochota je tu prostě znát na každém kroku, takže i přes naše námitky, že si přece nebude zajíždět půl hodiny, trval na svém a udělal ze sebe našeho osobního šoféra. A ještě nám zbylo volné pondělí, takže jsme se mohli válet až do oběda:). První výlet za námi, dalších 11 měsíců ještě čeká, abychom je pořádně využili. A až koupíme to auto, což bude tak do dvou měsíců, tak to bude teprve paráda!

 

  

 

 

 

Jak se Češi baví v Kanadě

Když už máme vyřízené všechny nezbytnosti (pojištění, operátory, bydlení apod.), je čas začít se trochu socializovat. Přece jen bychom se během pár dnů nebo týdnu asi zbláznili, kdybychom měli být pořád jen spolu. Tak tedy týden po příjezdu vyrážíme na sraz Čechů a Slováků žijících v Calgary, kterých je tady údajně několik tisíc. Pivo i Kofola tečou proudem, všude kolem slyšíme rodný jazyk, na celou čtvrť řvou hity Michala Davida, Elánu, Teamu apod. a my si málem připadáme jako na nějaké vesnické pouti. No jo, až na ty ceny... přece jen ještě nejsme úplně zvyklí na místní poměry, a tak nás občas napadne si procvičit počty a cenu plechovkové Plzně (5 CAD) vynásobit dvacítkou. Tato cena platila sice jen na výše zmiňované akci, ale i tak nás trochu přešla chuť. Později jsme začali pátrat, kde český alkohol sehnat levněji, takže už víme, že nejlepší je zajet si cca půl hodiny do nejbližšího kanadského Superstoru, kde půl litru Pilsner Urquell seženeme za 2,5 dolaru, že kousek od baráku můžeme koupit i Bernarda, Budvar, Krušovice, Becherovku, a dokonce i jakousi pálenku od R. Jelínka, kterou jsme v ČR snad nikdy neviděli. Na zmíněné akci jsme taky zjistili, že většina těch, kteří mají stejně jako my roční pracovní povolení, si budují kariéru v následujících odvětvích: sekání trávníku (což je mimochodem velmi záslužná činnost, protože pokud trávník Kanaďana nevypadá jako golfové hřiště, je to strašná ostuda!), vysávání koberců, uklízení domácností, práce ve skladu, v hospodě nebo na stavbě. To se bude jako pracovní zkušenost vysokoškoláka v našich životopisech určitě vyjímat! Nedá se nic dělat, s tímto vědomím jsme sem jeli. Pokud člověk nemá kanadský vysokoškolský diplom nebo reference od bývalých zaměstnavatelů (samozřejmě kanadských), začíná prostě od nuly. Výhodou je, že i s tou nejhůř placenou prací se tu uživíme, pokud si nebudeme moc vymýšlet. A dokonce ušetříme i peníze na cestování, auto (rozuměj rok výroby cca 2000 a přes 200 000 km v kolech) a různé užitečné i zbytečné věci. 

Začínáme si tedy pomalu zvykat na zdejší život. Na autobus nebudeme spěchat, stejně je pravděpodobné, že odjede buď dřív, nebo později, ale určitě ne podle jízdního řádu. Přesto se ale všichni uvnitř budou usmívat, řidič se zeptá, jak se máme, popřeje nám pěkný den a ještě přidá nějaký vtip. Vše tu plyne tak nějak v klídku, nikdo nic neřeší, prodavačka v obchodě nikdy nemá špatnou náladu. I ten autobus vám popřeje krásné ráno. Buď tu všichni hulí, nebo si dobře uvědomují to, že tato provincie je plná ropy, takže se jim snad nikdy nepovede špatně. Už chápu, proč sem před pár lety tak houfně prchali naši opálení spoluobčané, kanadský sociální systém asi stojí za to. Místní kafe není kafe, dvanáct stupňů je ideální teplota na sandále a na dotaz „jak se máš?“ se vždycky odpovídá „dobře“. Do práce se nemusí, pokud teplota klesne pod -49°C. Taky si zvykáme na to, že na každém druhém stromě sedí veverka a straka a že tu mezi baráky pobíhají zajíci/králíci. Jediné, co hlavně Tom nepřenese přes srdce, je fakt, že si v parku pivo prostě otevřít nemůžeme, protože to údajně místní policie hodně hrotí. Naštěstí jsme tak pět minut od baráku objevili ráj, kam si chodí i místní vypít láhev vína nebo pivo. Bydlíme jen kousek od řeky Elbow, která je průzračně čistá a láká ke koupání zvlášť ve vedrech, která jsme zažili první týden. Poprvé jsme pivo nechali pěkně v lednici, když jsem ale viděla Tomův smutný výraz (byl totiž snad jedinej, kdo na pláži neměl co pít), odvázali jsme se a další den jsme i přes zákaz Plzeň táhli samozřejmě s sebou.

 

Další víkend jsme se zúčastnili akce Run or dye, jejímž smyslem bylo nechat se během pětikilometrové trasy co nejvíc ohodit barevným práškem a nejlíp běžet v co nejšílenějším oblečku. Protože je tady mladých Čechů a Slováků opravdu hodně, pojali jsme to stylově a s vlajkama a řvaním lidovek jsme si závod pořádně užili. Ostatní si dost možná říkali, co je to za cca patnáct úchylů, kteří místo běhání synchronizovaně válí sudy, skáčou žabáky a dělají kotrmelce, ale já jsem si to užila. Tom si začal samozřejmě stěžovat – v cíli závodu nebyly stánky s pivem! Dost možná to psychicky neunese a za chvíli ho máte zase doma. Já jsem s ním pro útěchu vyrazila do místní evropské pekárny, kde jsme sehnali dvoulitrovku Kofoly (i když měsíc prošlé) a něco, co se vzdáleně podobalo chlebu, takže byly i topinky. A teď se držte – Tom čím dál častěji prohlašuje, že začne péct vlastní chleba, protože to místní pečivo je buď sladký, nebo je plné vzduchu. Z jeho počinů vám samozřejmě slibuju fotoreport!