První výlet do hor

Tak se konečně dostávám k dalšímu příspěvku:). Po dvou týdnech v Kanadě si Tom našel první práci – pracuje ve skladu, každé ráno vstává ve 4:30 a chudinku Petrušku, která si válí zadek doma a chodí tak akorát po pohovorech, pokaždý vzbudí... O práci ale někdy později, to bude na celý článek, protože momentálně máme oba už druhou.

V pondělí 1.září byl státní svátek, tak jsme se rozhodli, že se během prodlouženého víkendu konečně podíváme do hor, o kterých tu všichni básní. A protože ještě nemáme auto, řekli jsme si, že využijeme stan, který jsme si dovezli z ČR, nakoupíme vařič, karimatky a ešusy a po roce zase budeme stopovat. A stejně jako v Řecku nebo na Sicílii jsem zase slyšela tu stejnou větu: „Stopovat tu nejde! Lidi nejsou ochotní zastavovat, nikam se nedostanete!“ No a jako všude to samozřejmě nakonec šlo víc jak pohodově. Vybrali jsme přibližný cíl podle předpovědi počasí, přece jen v některých lokalitách hlásili krásnou letní pohodu -3°C (v noci), a to se nám vážně moc nelíbilo. V pátek jsem ještě zašla do outdoorového obchodu na přednášku, jak se chovat, když potkáme medvěda a jak to udělat, abychom ho radši vůbec nepotkali. Některé informace byly docela užitečné, ale například to, že pokud nezabere sprej na medvědy ani nic jinýho, mám dělat mrtvou... a pokud do mě bude po dvou minutách medvěd ještě pořád kousat a bušit, mám mu to začít oplácet... to si nejsem jistá, jestli mi kdy k něčemu bude. Pro všechny případy jsem stejně ale jeden sprej koupila (prodávají se jen s průkazem totožnosti a každý jednotlivý kus je zaevidovaný se jménem kupce).

V sobotu ráno jsme se vydali na konečnou místního vlaku a začali stopovat. Asi po deseti minutách jsem už zas klasicky pesimisticky vyšilovala, že to prostě nepůjde. Do dvaceti minut jsme se ale dostali z města a konečně viděli hory! A že jsou parádní! Krajina okolo Calgary je neskutečná, není to jak v Evropě, jedete tady autem, a když se dostanete z jedné vesnice, pravděpodobně minimálně dalších patnáct až dvacet minut další nepotkáte. Vlastně tady žádné vesnice asi ani nejsou, spíš městečka, která mají vlastní benzinovou pumpu, pobočku banky, muzeum a školu. Příroda je tu nádherná! Po cestě jsme viděli ničím nenarušenou krajinu táhnoucí se desítky kilometrů daleko, plno pasoucích se koní a krav. Kolem poledne nás jeden z řidičů vyhodil v městečku Black Diamond – zmiňuju ho proto, že tu Tom objevil úžasnou restauraci, takovou tu klasickou americkou, každý stůl má vlastní kóji, na stolech osobní jukebox, servírky v uniformách, v menu jen hamburgery nebo hranolky a cibulové kroužky. A navíc je to všechno okolo růžový! A veškerá hudba pochází z první poloviny minulého století. Odsud jsme prostě nemohli odejít bez toho, abychom si dali oběd a za čtvrťák si z té kouzelné krabičky vybrali písničku, kterou chceme nechat zahrát. 

 

 

Následně jsme stopli řidičku, která jela přes tisíc kilometrů na pohřeb své sestry, jenže jak jsem během konverzace zjistila, Tom nejspíš slovo pohřeb neznal, takže se začal vyptávat na otázky, jak dlouho se s ní neviděla a co budou dělat. A když dodal, že je od ní pěkné, že jede sestru navštívit, v tu chvíli jsem myslela, že nás řidička buď okamžitě vysadí, nebo v nejbližším lese rozkrájí.  Naštěstí jsme přežili a kolem sedmé večer dorazili do kempu, který už byl plný karavanů. My jediní jsme si táhli bydlení pěkně na zádech. Mají to vymyšlené pěkně – člověk, který chce kempu využít (je to spíš takové parkoviště u řeky a menším bonusem je kadibudka a pumpa s vodou, která není pitná), vloží šek nebo hotovost do obálky a hodí do dřevěné schránky. V ČR by tento způsob nejspíš nefungoval – schránka by přes noc zmizela... a ta pumpa by skončila ve šrotu. My jsme začli číst instrukce, kolik se platí za místo, kolik aut smí na jednom fleku stát a co to všechno vlastně stojí. Museli jsme vypadat strašně bezradně, protože se u nás najednou zjevil asi padesátiletý pán a začal se ptát, jestli nechceme sdílet jedno místo, že se rozdělíme o náklady. My jsme se po sobě s Tomem koukli a moc jsme nevěděli, co si myslet, co po nás vlastně chce a co odpovědět. Něco jsme mezi sebou česky prohodili... a najednou promluvil pán: „ Jeeeeee, vy jste Češi!!! Já jsem sem emigroval před sedmadvaceti lety!“ Ve vteřině jsme měli kde spát, odvoz do hor a ještě průvodce. Toto prostě nevymyslíte! A kdybychom nestopovali, tak se nám takové náhody nikdy nestanou. S Honzou jsme se rozdělili o pivečko, snažili jsme se porozumět žvatlané angličtině jeho dvou synů (3,5 a pět let) a docela jsme si ten večer užili. Spíš kvůli zimě než únavě jsme do stanu zalezli už po deváté večer. Nad námi jasná obloha, dvacet metrů od stanu ledová průzračná řeka a patnáct minut cesty od hor – to vše zapříčinilo, že jsme nebyli schopni se zahřát ani vyspat, protože teplota klesla někam k nule, od pusy šla pára a zrovna vysněná idylka to teda nebyla. Po nekonečném převalování jsme byli nakonec fakt rádi, že konečně skončila noc a vyšlo slunko! A Čech Honza zahlásil, že bude servírovat palačinky, což se nedalo odmítnout. 

 

A jelo se do hor! Konečně jsme byli na prvním výšlapu, i když jen asi pětikilometrovém, aby to ti malí špunti ušli. Z celého výletu nás nejvíc zaujal chipmunk, což je maličkej divokej rarach nejvíc připomínající zkříženého sysla a veverku. Když máte štěstí, tak před vámi panáčkuje, kličkuje a krade svačiny přímo z rukou. Hory jsou také plné svišťů a údajně i pum a medvědů – velké kočičky jsme ale ještě naštěstí nepotkali. V těch dvou tisících se bohužel odpoledne začalo kazit počasí a nehorázně pršet. Radši jsme tedy změnili plány, vykašlali se na další noc ve stanu, teď jsme stejně byli o 1000 metrů výš, takže bychom asi zmrzli, a nechali se odvézt až do Calgary. Na dálnici nás zaujala značka upozorňující na přecházející chodce. Lidi na dálnici? V ČR by to neprošlo, tady je to normální. Nejčastěji chodí podél cesty kanadští indiáni. Žijí v rezervacích a od vlády dostávají velké kompenzace za zabrané území, takže podle Honzových informací pořád jen sedí doma, nepracujou, chlastaj a dělaj bordel. Dokonce i baráky jim nechala postavit vláda. Nejsem si jistá, jak jsou tyto informace pravdivé, ale už jsme to slyšeli z více stran, takže na tom asi něco bude. Podél dálnice tu nejsou svodidla, takže není problém se rozhodnout, že si zastavíte u krajnice a půjdete se projít. Několikrát jsem viděla zaparkovaných i několik aut na jednom místě a Kanaďany, jak si dělají romantický piknik s výhledem na stovky aut jedoucích do Calgary asi patnáct metrů od nich. V Evropě by toto neprošlo, tady je to úplně normální a nikdo to neřeší. Kamiony tu taky můžou jezdit stejně rychle jako auta, takže když máte povolenou rychlost 120 km/h, tak to platí pro všechny a mnohdy vás ty kolosy i předjíždějí. Naštěstí jsme se ale bezpečně dostali domů, Honza nás hodil až přímo před barák. Kanadská ochota je tu prostě znát na každém kroku, takže i přes naše námitky, že si přece nebude zajíždět půl hodiny, trval na svém a udělal ze sebe našeho osobního šoféra. A ještě nám zbylo volné pondělí, takže jsme se mohli válet až do oběda:). První výlet za námi, dalších 11 měsíců ještě čeká, abychom je pořádně využili. A až koupíme to auto, což bude tak do dvou měsíců, tak to bude teprve paráda!