sobota 18. října 2014

Jak to tu plácáme

Skoro dva měsíce nám utekly neskutečným způsobem a my je trávíme mimo jiné s pocitem špatného svědomí z toho, že jsme se tu za celou dobu o nic nového nepodělili. A že se zážitků za tu dobu nastřádalo... Přestože jsme dospěli k závěru, že před každodenní rutinou neutečeme ani na druhou stranu světa, snažíme se ve chvílích, kdy svůj život nemusíme trávit v práci, uklízením, nakupováním, vařením atp. trochu utrhnout ze řetězu. A protože snaha o to nepšknout doma, když už se výjimečně nic „nemusí“, se moc neslučuje s psaním, řešili jsme články nejjednodušším možným způsobem, a to mnohokrát opakovanou aplikací pravidla „Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek.“ Tím se u nás doma významně zvedla četnost mých prohlášení o tom, že „O víkendu to určitě udělám.“, nebo „Já to udělám zítra.“, což především Petruška špatně nesla. Když začalo reálně hrozit, že mě co nevidět něčím přetáhne po palici, rozhodně jsem prohlásil: „Napíšem to dnes!“ Stejně jako už 10x předtím...

Jak jsem se už zmínil na začátku vyčerpávajícího úvodu, stalo se toho během posledních týdnů opravdu hodně. Je proto těžké vymyslet, odkud začít. Když jsem si pročítal starší články, všimnul jsem si, že jsme ještě nikdy nepsali o tom nejzákladnějším. O tom, čím více či méně dobrovolně trávíme vlastně většinu pobytu tady. Napíšu, jak vypadá náš normální (tý)den.


Pokud se nám ještě před pár měsíci zdálo jít spát „už“ kolem půlnoci relativně brzo, tady jsme si rychle zvykli na úplně jiný režim. Peťula má budík na 4:30, v práci začíná na šestou. Dojíždí zhruba hodinu. Práci „zdědila“ po mně, jezdí s vozítkem mezi regálama ve skladu, pípá pípátkem a hází z velkých krabic do menších krabiček zboží, které si lidi přes net objednali. Někdo další to pak balí atd. Pracuje vlastním tempem a ve zkratce to znamená pohodu až nudu. Pracujou tam hlavně Indové, Jamajčani, Filipínci a hloupí Kanaďani. Výhodou je to, že si jako nově příchozí děvče vydělá pěkný peníze a sem tam obdrží nějaký kompliment od negra. Já začínám v 8 a mám to o 10 minut pěšky a jednu autobusovou zastávku, který jsou tady po 200 metrech, blíž. Spím o dvě hodiny dýl, tzn. vstávám v 6:30. Pracuju ve skladu firmy, která vyrábí desky do kuchyní a koupelen z přírodního a umělého kamene. Přírodní kámen je normální šutr, několikasetkilová leštěná deska o rozměrech cca. 220 x 350 x 2-3 cm, která je děsně křehká. Umělý kámen je to samé, jen je to výhradně z kvarcitu (jímž je mmj. tvořen vrchol Ještědu), o něco lehčí a vydrží větší jeby. Jeřábem či vozíkem je pak dodáváme klukům, kteří je řežou do konečně podoby. Vedoucího mi dělá Čech. Peťula končí ve 2:30, takže má skoro půl dne volnýho, ale pořádně se nevyspí. Usnout v 8 večer, to moc nejde. Já mám končit ve 4:45, ale nestíháme, takže skoro každý den dělám přesčasy, čímž se domů vracím většinou kolem 7. Po práci obyčejně vaříme večeři/oběd na další den, při vínečku zhlídneme Pohlreicha, kterak to v „Ano, šéfe!“ nandává všem kolem sebe, a nejpozději do desáté hodiny jsme zase v posteli. Ať žije stereotyp. Ale...


Upšknout se k smrti prací (a vlastně ani ničím jiným) rozhodně nehodláme, čemuž se snažíme podřídit veškerý zbývající čas. Občas tak vyrazíme za místní restaurační kulturou, do kina, nebo k někomu úplně cizímu domů na „párty“. Rozeberu to popořadě.


Náleven jsou tu mraky, přičemž s ubývající vzdáleností směrem k centru se jejich počet rapidně zvyšuje. Kdyby mi v minulosti někdo řekl, že jednou přijde čas, kdy se mi nebude líbit v hospodě, asi bych ho poslal... V lepším případě na vyšetření. Sám sobě jsem se bezvýsledně ten fakt snažil několikrát vyvrátit, ale pak jsem se musel smířit s tím, že to prostě není ono. Mají tu obrovské množství krásně zařízených restaurací, kde je možné ochutnat vína, točená či lahvová piva a jídla snad ze všech koutů světa. Německou (kde mají údajně čepovat Plzeň), Irskou, Italskou, Vietnamskou, Indickou, Africkou, takovou a makovou... Poměrně často se lze setkat s tím, že je na čepu bohatě přes dvacet různých druhů piva a na naražené bečky mají zvláštní místnost, kam se chodí prostě jen přerážet. Jak to všechno dokážou vytočit, to nepochopím... Přes skutečnost, že pivo donesou většinou v ošklivých sklenicích a téměř bez pěny jsem se s bolavým srdcem přenesl. Jen z principu prohlašovat, že nám to nechutná, protože to přece není český pivo, nás taky dlouho nebavilo. Je to naopak většinou dobrý, i když jiný. Obsluha se stále usmívá, ujišťuje se, zda je všechno fajn, často se na chvíli zapovídá. Sen? Ne. To podstatné, co schází, je taková ta hospodská „pohodička“. To všechno se jaksi nemůže vyrovnat zahrádce ze skládacích židlí a stolů, kryglíku s tšepetškem a nakládanému hermelínu, škvarečkům, tlačence... Zase slintám.


Když se nám nechce bumbat, tak že se aspoň naučíme anglicky. Z programu místního biografu vybíráme film The judge s tím, že ani právnická anličtina nás nemůže zaskočit. Protože kino bez popcornu by bylo o ničem, jdeme ještě před začátkem promítání nakupovat. Automaticky vybíráme velké balení a k tomu velký nápoj. Pohled na paní počínající plnit popcornem něco připomínajícího nákupní tašku nás poněkud zaskočil. Taktéž koupě snad dvoulitrové cisterny Sprite se později v průběhu promítání ukazuje jako taktická chyba. Velké tu znamená opravdu velké. Film se nakonec oběma líbil. Až si ho jednou pustíme v češtině a dozvíme se, o čem byl, bude se nám líbit ještě víc. Shodujeme se, že z hlediska našich jazykových znalostí bude příště lepší jít na cokoli pro děti a o několik dní později kupujeme lístky na Tučňáky z Madagaskaru. Při vstupu do sálu okupovaného pěti až desetiletými špunty si připadáme divně. Film začíná. Jsme rádi, že rozumíme. Hned na úvod nás dojímají roztomilý chlupatý tučňáčí miminka. Tím začíná hluboký příběh o zakomplexované chobotnici, která je vlastně i vědec plánující zhnusit všechny tučňáky na světě, v čemž se jí/mu snaží zabránit tým tučňáčích miminek, který už nejsou miminka, protože vyrostly. Budu hajzl a prozradím, že za pomoci dalšího alfatýmu tvořeného medvědem, vlkem, sovou a ještě čímsi se po zdevastování celé zemské polokoule chobotnici podaří zastavit a uvěznit ve skleněné sněžící kuličce.

Po skončení filmu na sobě nedáváme přibližně hodinu a půl utrpení znát. Přece jen tu mládí, nadšené tím, jak to vlastně všechno príma dopadlo, drží významnou převahu. Na co půjdeme příště, to netušíme.

Tož nadešel Den díkuvzdání, který se zde slaví o něco dřív, než v USA (druhé pondělí v říjnu), tak jsme při té příležitosti vyrazili k úplně cizímu člověku na večeři ve společnosti dalších asi 15 lidí, z nichž většina se nikdy předtím vzájemně neviděla. Jedinou podmínkou bylo přinést jídlo alespoň pro další dva lidi. Na cestu jsme se vybavili hrncem s přismahlým gulášem (ale byl moc dobrej!!!) a GPS s vyznačenou trasou, protože pořadatel bydlel na okraji opačné strany města a my neměli tušení, jak se tam dostat. O něco zajímavější bylo zjištění, že jak se tam dostat netuší ani řidič poslední z autobusových linek, na kterou jsme přesedali, což se projevilo jednak stále se zvětšující odchylkou modré tečky ukazující aktuální polohu a modré čárky značící běžnou trasu linky, jednak zmatenými výrazy a projevy našich spolucestujících. Poté, co šofér vynechal několik zastávek vlivem průjezdu jinou ulicí, kápl božskou. Trasu jede poprvé, zaskakujíce za nemocného kolegu, vybaven zmatenou černobílou kopií zmatené mapky. Bylo to poprvé a nejspíš naposledy, co jsem navigoval řidiče autobusu.
Natěšení na pártošku stojíme před vchodem jednoho z domů na kraji města, uvnitř ticho i po zazvonění. Nevzdáváme to a trápíme zvonek dál. Po několika minutách slyšíme pomalé kroky. V otevřených dveřích před námi stojí přibližně osmdesátiletý pán o berli, vystrašeně hledíce na kastrol s gulášem. V takové situaci je těžké ubránit se pocitu, že je něco špatně.
V duchu začínám proklínat Peťu, že si pořádně nepřečetla, o jakou akci se jedná a do jaké věkové kategorie spadá. Po několikátém pokusu navázat kontakt otázkou „Kde je tu ta párty?“, na kterou chudák zmatený pán, netušíce, co po něm chceme, reaguje slovy „Co prodáváte a kolik chcete?“ to vzdáváme. Rychlá kontrola stránek akce na Facebooku prozradí, kde se stala chyba. Omlouváme se a míříme o několik domů dál, tentokrát ke správným dveřím.

Ze samotné oslavy Dne díkuvzdání se s výjimkou rozvrkočeného pána nakonec nevyklubalo nic extra. Neuvěřitelně vyjící slečny užívající si bujaré veselí pod náporem jednoho a půl piva, zmatenci neschopní pochopit, že ten guláš v hrnci není dip k hamburgeru, stolní fotbálek, nějaké deskovky... Vlastně docela bžunda.



S výjimkou centra je tu od sebe všechno tak nějak daleko, proto nám moje šikovné děvče našlo (kde jinde, než na kijiji.ca) ojetý vůz. A o tom, že to nešlo tak hladce, jak to na první pohled vypadalo, napíšeme za pár dní. Taky máme víc než dost fotek z výletů, tak to bude vypadat trochu jak výstavka.