Jak se Češi baví v Kanadě

Když už máme vyřízené všechny nezbytnosti (pojištění, operátory, bydlení apod.), je čas začít se trochu socializovat. Přece jen bychom se během pár dnů nebo týdnu asi zbláznili, kdybychom měli být pořád jen spolu. Tak tedy týden po příjezdu vyrážíme na sraz Čechů a Slováků žijících v Calgary, kterých je tady údajně několik tisíc. Pivo i Kofola tečou proudem, všude kolem slyšíme rodný jazyk, na celou čtvrť řvou hity Michala Davida, Elánu, Teamu apod. a my si málem připadáme jako na nějaké vesnické pouti. No jo, až na ty ceny... přece jen ještě nejsme úplně zvyklí na místní poměry, a tak nás občas napadne si procvičit počty a cenu plechovkové Plzně (5 CAD) vynásobit dvacítkou. Tato cena platila sice jen na výše zmiňované akci, ale i tak nás trochu přešla chuť. Později jsme začali pátrat, kde český alkohol sehnat levněji, takže už víme, že nejlepší je zajet si cca půl hodiny do nejbližšího kanadského Superstoru, kde půl litru Pilsner Urquell seženeme za 2,5 dolaru, že kousek od baráku můžeme koupit i Bernarda, Budvar, Krušovice, Becherovku, a dokonce i jakousi pálenku od R. Jelínka, kterou jsme v ČR snad nikdy neviděli. Na zmíněné akci jsme taky zjistili, že většina těch, kteří mají stejně jako my roční pracovní povolení, si budují kariéru v následujících odvětvích: sekání trávníku (což je mimochodem velmi záslužná činnost, protože pokud trávník Kanaďana nevypadá jako golfové hřiště, je to strašná ostuda!), vysávání koberců, uklízení domácností, práce ve skladu, v hospodě nebo na stavbě. To se bude jako pracovní zkušenost vysokoškoláka v našich životopisech určitě vyjímat! Nedá se nic dělat, s tímto vědomím jsme sem jeli. Pokud člověk nemá kanadský vysokoškolský diplom nebo reference od bývalých zaměstnavatelů (samozřejmě kanadských), začíná prostě od nuly. Výhodou je, že i s tou nejhůř placenou prací se tu uživíme, pokud si nebudeme moc vymýšlet. A dokonce ušetříme i peníze na cestování, auto (rozuměj rok výroby cca 2000 a přes 200 000 km v kolech) a různé užitečné i zbytečné věci. 

Začínáme si tedy pomalu zvykat na zdejší život. Na autobus nebudeme spěchat, stejně je pravděpodobné, že odjede buď dřív, nebo později, ale určitě ne podle jízdního řádu. Přesto se ale všichni uvnitř budou usmívat, řidič se zeptá, jak se máme, popřeje nám pěkný den a ještě přidá nějaký vtip. Vše tu plyne tak nějak v klídku, nikdo nic neřeší, prodavačka v obchodě nikdy nemá špatnou náladu. I ten autobus vám popřeje krásné ráno. Buď tu všichni hulí, nebo si dobře uvědomují to, že tato provincie je plná ropy, takže se jim snad nikdy nepovede špatně. Už chápu, proč sem před pár lety tak houfně prchali naši opálení spoluobčané, kanadský sociální systém asi stojí za to. Místní kafe není kafe, dvanáct stupňů je ideální teplota na sandále a na dotaz „jak se máš?“ se vždycky odpovídá „dobře“. Do práce se nemusí, pokud teplota klesne pod -49°C. Taky si zvykáme na to, že na každém druhém stromě sedí veverka a straka a že tu mezi baráky pobíhají zajíci/králíci. Jediné, co hlavně Tom nepřenese přes srdce, je fakt, že si v parku pivo prostě otevřít nemůžeme, protože to údajně místní policie hodně hrotí. Naštěstí jsme tak pět minut od baráku objevili ráj, kam si chodí i místní vypít láhev vína nebo pivo. Bydlíme jen kousek od řeky Elbow, která je průzračně čistá a láká ke koupání zvlášť ve vedrech, která jsme zažili první týden. Poprvé jsme pivo nechali pěkně v lednici, když jsem ale viděla Tomův smutný výraz (byl totiž snad jedinej, kdo na pláži neměl co pít), odvázali jsme se a další den jsme i přes zákaz Plzeň táhli samozřejmě s sebou.

 

Další víkend jsme se zúčastnili akce Run or dye, jejímž smyslem bylo nechat se během pětikilometrové trasy co nejvíc ohodit barevným práškem a nejlíp běžet v co nejšílenějším oblečku. Protože je tady mladých Čechů a Slováků opravdu hodně, pojali jsme to stylově a s vlajkama a řvaním lidovek jsme si závod pořádně užili. Ostatní si dost možná říkali, co je to za cca patnáct úchylů, kteří místo běhání synchronizovaně válí sudy, skáčou žabáky a dělají kotrmelce, ale já jsem si to užila. Tom si začal samozřejmě stěžovat – v cíli závodu nebyly stánky s pivem! Dost možná to psychicky neunese a za chvíli ho máte zase doma. Já jsem s ním pro útěchu vyrazila do místní evropské pekárny, kde jsme sehnali dvoulitrovku Kofoly (i když měsíc prošlé) a něco, co se vzdáleně podobalo chlebu, takže byly i topinky. A teď se držte – Tom čím dál častěji prohlašuje, že začne péct vlastní chleba, protože to místní pečivo je buď sladký, nebo je plné vzduchu. Z jeho počinů vám samozřejmě slibuju fotoreport!