Nastěhovali
jsme se do podkrovního pokoje, který oplývá vlastní koupelnou, takže máme
to štěstí, že se nemusíme sprchovat so slovenskými bratia, kteří bydlí pod
námi. Já osobně je mám rád. Moje srdce si získali nějakou neskutečně dobrou
parodií na Marlenku, kterou nás ihned po příjezdu pohostili. Petruška už má ohledně
této záležitosti domluvené školení.
Rychle jsme
zjistili, že život těsně pod střechou, v domě postaveném z něčeho, co
silně připomíná papundekl (a že tu z toho stavějí jako o život), má svoje
výhody. Venku je přes den 28°C, tak proč uvnitř nemít příjemných 35... To
představuje dostatečnou motivaci se doma zdržovat co nejméně a vyřídit, co je
potřeba. Bankovní účet, změnu operátora, social insurance number (kvůli práci),
Alberta healthcare (místní povinné zdravotní pojištění)... Máme to kousek (cca.
20 minut pěšky) do úplného centra města, a tak vyrážíme. Velkou výhodou je
přehledné rozdělení města podle světových stran na čtyři části (SW, SE, NW,
NE), kdy v každé části jsou směrem od středu číslovány avenues (ze severu
na jih) a streets (z východu na západ). Navíc je střed města vidět prakticky odevšad,
díky několika mrakodrapům. Vzhledem k tomu blbuvzdornému systému se nám nepodařilo
zabloudit, tudíž jsme úspěšně došli do banky. Uvnitř se nachází spousta kukaní,
kterým vévodí stále se usmívající a neskutečně užvaněné Vietnamky. My jsme se
od té naší dozvěděli mimo jiné jakou bundu si koupit na zimu a že má ráda
hranolky s rozteklým sýrem (místní specialita zvaná Poutine). Samotné založení
účtu trvalo ani ne 20 minut, my dělali Vietnamce společnost téměř hodinu. Plni
nových informací a s vědomím, že už nás tu nic nemůže zaskočit, jsme se vydali
do nedaleké čínské čtvrti zkrotit kručící pupíky teplým obídkem. Z jídelního
listu ve formátu 尊嚴和平等權 jsme nebyli o mnoho chytřejší, ale protože se přece
nebojíme, vybrali jsme podle
obrázků. Peťula se těšila na nudle se zeleninovou směsí, já na kuřecí nudličky
s tímtéž. Na stole přistála polévka s nějakou chaluhou (nudle tam
byly) a kuřecí nudličky podávané na studeno. Pálilo to. Cestou domů jsme pobavili
personál prodejny místního mobilního operátora. GSM tu už skoro nepoužívají,
telefony z Evropy starší než 2 roky tu většinou nefungujou. Bojoval
jsem... Svoji Nokii 5310 nedám lacino! Vznáším tedy dotaz... Prodejce mi bere
telefon z ruky a za současného výbuchu smíchu jej nadšeně ukazuje kolegovi
– vůl! Tak asi nepojede... Se slzami v očích fasujeme každý po jedné dotykové
cihle. Peťa má bílou, já černou. To abychom ty nesmysly rozeznali.
Je večer a my docházíme k závěru, že dnes už jsme na druhé straně světa natropili ostudy dost. Vracíme se domů. Jednatřicet stupňů, na zemi koberec, s sebou spacák. Dobrou noc...
Příště půjdeme shánět nábytek, pivo, jídlo, taky do IKEI a cachtat se. Práce počká.
Žádné komentáře:
Okomentovat