Dojeli jsme!!!

... a s námi i všechna zavazadla, což je přibližně 100 kg krámů, které s největší pravděpodobností stejně nebudeme potřebovat. Ale když už jsme oba měli v ceně letenky dvě 23 kg zavazadla plus jedno osmikilové příruční, proč toho nevyužít, že? Ale zpátky k cestě:

Když se mě lidi ptali, jak se do Calgary dostanem, vždycky valili oči, proč jsme si vybrali tak šíleně složitou variantu. No jo, když ty letenky byly prostě levnější. A co na tom, že z ČR to není do Kanady nejblíž přes Turecko!  Plán byl takovej: ve čtvrtek večer poletíme z Budapešti do Istanbulu, tam nám aerolinky dají hotel zadarmo (zákazníkům tuto službu slibujou, když navazující spoj letí za více než 10 hodin - tuto podmínku jsme hravě splňovali, na přestup jsme měli celých 14 hodin!), my se přes den courneme po městě, podíváme se do Hagia Sofia, dáme si tu všude vychvalovanou tureckou zmrzlinu a užijem si pěkných pár hodin ještě v teple. Následně v klidu doletíme do Montrealu, kde na letišti přespíme a v sobotu posledním letem do Calgary se dostanem do cíle! Yes, nádherné dva dny strávené na cestě, no kdo by to nechtěl, když se vše dá vyřešit daleko snadněji (z Frankfurtu se létá přímo, stačí připlatit blbé dva tisíce a jste v cíli za 13 hodin, ale proč my bychom to dělali, že, času máme přece dost a pro korunu si necháme koleno vrtat... úplně slyším Toma: "víš, kolik by za to bylo PIV?!"). Takže jsem přemluvila rodinu, ať nám udělají osobní odvoz do Budapešti, projdou se s námi po městě a pak nám zamávají, až budeme procházet letištní kontrolou. No, ještě že fakt netrvali na tom mávání, museli by si totiž na letišti počkat dalších 15 hodin. V Turkish Airlines se totiž z neznámého důvodu rozhodli, že se právě ten náš let do Istanbulu zruší. Jupí! Takže jsme zcela nesmyslně čekali přibližně 3 hodiny ve frontě, Maďaři nebo Turci (nebo co to bylo za národnost) tam zmateně pobíhali a ještě zmateněji vysvětlovali, jak se to všechno vyřeší, protože polovina lidí ze zrušeného letu potřebovala stejně jako my stihnout letadlo do Montrealu. Po šíleně nudných třech hodinách jsme se konečně dozvědeli, co se bude dít - dostaneme pokoj v centru Budapešti, zadarmo se navečeříme v hotelu a ráno v 9 nám poletí náhradní spoj. A my jsme si říkali: "Fajn, proč se rozčilovat, stejně nic neuspěcháme a aspoň tu návštěvu Istanbulu neodfláknem, někdy příště se tam podíváme na pár dní a všechno si v klidu projdem." Proč se taky stresovat, že, je to jak to je a na přestup stále máme dvě hodiny, takže nehrozí, že by nám uletělo letadlo Istanbul - Montreal a následně i Montreal - Calgary. Po čtyřech a půl hodinách jsme se konečně dostali do hotelu! A že to teda bylo něco. Marriott na břehu Dunaje, s nádherným výhledem a měkkou postelí velikost Super King Size! Jen to jídlo tu mají strašně drahý, naštěstí jsme to neplatili my, ale Turkish Airlines (za 2 polévky, 2 hamburgery a 2 malé točené Plzně chtěli skoro 14 000 HUF). 

Výhled z našeho pokoje

Druhý den jsme si spokojeně seděli na letišti a dávali si úžasnou snídani v podobě smažených křídel od KFC (ať žije Amerika!), když jsme se dozvěděli, že náš let má hodinové zpoždění. A z 60 minut byly po chvíli hodiny dvě. Jen jsme se na sebe podívali a začli se smát, stejně s tím nic nenaděláme a třeba se nakonec na nějakou tu mešitu podíváme (a budeme zas nocovat a jíst zadarmo, jako správní Češí!). V Istanbulu jsme byli v pátek ve 13:55, čtvrt hodiny před odletem letadla do Montrealu. Jenže jak stihneme najít správný gate, znovu zkontrolovat příruční zavazadla, letenky, pasy a přeložit kufry?! Jako dementi jsme běželi přes celé letiště (a že je to letiště mega obrovský, běželi jsme asi deset minut). Nasedli jsme do obřího Boeingu, kde bylo šílené vedro - klimatizace nefungovala. A protože se bez ventilace nedá jet s dalšími 300 lidmi jedenáct hodin v kuse v asi jedenáctikilometrové výšce, musela se závada opravit. Což trvalo další dvě hodiny, takže jsme ten světový rekord na pět kilometrů přes duty free obchody trhali zbytečně. Ale nakonec jsme se do Kanady přece jen dostali! Přes půlku cesty jsme spali, takže jsme přišli o několik úžasných chodů, protože Turkish Airlines má cateringové služby vážně pětihvězdičkové! Na kanadské půdě jsme museli na imigrační, pěkně na kobereček, dokazovat a přesvědčovat, že máme pojištění a dostatečný obnos peněz a že nám to pracovní povolení na rok můžou dát bez obav, protože v Albertě neplánujeme unášet nemluvňata ani podpalovat lesy. Povedlo se! A ani to nebylo tak hrozné, jak jsem čekala. Do pěti minut jsme byli oba venku s work permitem v pase. A po noci na letišti už nás konečně čekal poslední let, tentokrát čtyřhodinová cesta přes celou Kanadu až do Calgary a překvapivě bez komplikací. Dva a půl dne po odjezdu z Brna jsme v našem novém dočasném domově. 2408 2 St SW Calgary, naše nová adresa.