Au... V polospánku se otáčím na druhý bok. Po chvíli zjišťuju, že se pánvi nelíbí ani druhá strana, přesto za okamžik znovu spím. Mozek si zapíná sen. Pohoda... Asi se nikdy nedozvím, jak to nakonec dopadlo – k otlačené pánvi se přidává rameno. Z druhé strany slyším šustění spacáku a mám škodolibou radost, že v tom nejsem sám. V průběhu noci se toto opakuje několikrát, kolem páté rezignujeme. Dle tématu navozeného při snídani by málokdo uvěřil, že nám není o několik čtvrtstoletí více. Ještě to dopoledne vyjíždíme směr IKEA.
Hromadnou dopravu v Calgary zajišťuje tzv. CTrain (něco jako naše metro) a klasické autobusy. S těmi je to o něco složitější (o dost složitější), ale o tom později. IKEA nabízí i na druhé straně světa téměř totožný sortiment, a tak jsme viděli stejné stolky, lampy a udělátka, jaké máme doma. Zatlačili jsme slzu, vyřádili se při výběru polštáře a s úsměvem na tváři pokračovali k matracím, kde nám spadla brada. I ty levný jsou drahý. Dost. Nakoupili jsme pár dalších nesmyslů a s vidinou nocí strávených s otlačenou... kostrčí se vydali do supermarketu. Malá balení tu nikdo nezná, na normální se taky moc nehraje. Co není XXL, je většinou dražší. Odcházíme mimo jiné se 3 l oleje a čtyřlitrovou lahví mléka. Až doma si všímáme, že není trvanlivé, což má za následek výrazné zvýšení konzumace kakajíček a kašiček bramborových i krupicových. Fuj...
O několik dní později nám už nepřijde, že by na naší provizorní kobercové posteli / sedačce bylo něco zvláštního a spíme jako ve vatě. Jen je tu trošku bordel – nemáme skříně ani police. A to nám, protože nejsme žádný čuňata, vadí.
Naštěstí pro nás uznávají místní jiný standard a mají ve zvyku zbavovat se krámů nakumulovaných doma, aby mohli nakoupit nové. K vyhledávání a nákupu prakticky všeho (od zaměstnání přes auto až po psa) se tu využívá portál kijiji.ca, kde přibývá každých několik minut nabídka toho, co zrovna potřebujeme. Jdeme na to od lesa a během chvíle vyhledáváme noční stolek. Sice na druhé straně města, ale zadarmo. Hromadnou dopravou se vydávám na cestu a za hodinu stojím v klidné čtvrti před honosným (ale stále papundeklovým!!) domem. Po zazvonění slyším zpoza dveří někoho mluvit. Česky. S úsměvem od ucha k uchu mi svářeč Venca otevírá garáž, po chvíli přichází manželka Janička. Prý tu bydlí už od roku 1991. To je, mimochodem, moc pěkný rok. Chvíli si povídáme, pak zvedám stolek a loučím se slovy: „Jdu na vlak.“ Vaškovi mizí úsměv na tváři. Asi nemá rád blbé nápady. Prý to odveze přes celé město autem, stejně potřebuje na akupunkturu. Auto připomíná tank, proto bereme noční stolky rovnou tři, skládací židli, skříňku, tenisové rakety, kožené křeslo a cvičítko (plní svůj účel, sušíme na něm prádlo). Nakoupeno máme, v půli cesty zastavujeme u doktora. Připraven čekat venku rozepínám pás. „Seď v autě, venku je vedro.“ Nepohrdám. Se slovy: „Neujedeš mi s tím?“ v autě nechává klíčky, prý abych mohl poslouchat rádio. Známe se přece už hodinu a dvacet minut. Po příjezdu popáté děkuju a potřetí se ptám, co za to všechno pro něj můžu udělat. „Pošli to dál, až budeš moct – potom budou všichni OK.“ Chvíli trvalo, než jsem to pochopil. Od té doby jsme něco v podobném smyslu slyšeli už několikrát. Třeba když nám později jiný známý vezl vytouženou matraci, získanou stejným způsobem.
Abychom si udělali představu o cenách, vše jsme zpočátku přepočítávali na koruny. Proto byly první návštěvy samoobsluhy vždy malým utrpením, kdy jsme se snažili ušetřit každý cent. Pak jsme došli k závěru, že přestože jsou potraviny většinou o něco dražší než v Česku, přepočítáno na místní příjmy je tu, nejen co se týká potravin, levněji. Aby démon alkohol nebyl na očích a nepřivedl místní mládež na scestí (fakt je to se S), na destilátek žíznící turista v supermarketu nenarazí. Sucho v hrdle vyléčí až tzv. „Liquor stores“ představující jedinou půdu, na níž není zakázáno prodávat alkohol, přičemž i pivo je tu alkohol. S výjimkou restaurace se smí pít vlastně jen ve vší zapšklosti, doma. Vyrazit během relativně krátkého teplejšího období ven, užít si sluníčko a pokusit se neuschnout se trestá. Co na tom, že se po večerní procházce městem člověk obvykle vrací o něco lehčí, což není způsobeno úbytkem kalorií, ale mohutnými závany marihuanového puchu, linoucího se z téměř každého otevřeného okna. Vyprávění ostatních v nás jen posiluje dojem, že místní jsou obecně různým omamným dobrotám nakloněni víc, než je normální. Volnější morálka je poznat i při hledání zaměstnání. Pracovní smlouva se nepodepisuje, žádná není. Výpovědní lhůta neexistuje, ale při absenci ze zdravotních důvodů delší než dva dny už musím doručit potvrzení o nemoci od lékaře! Vzhledem k tomu, že pracovních příležitostí je nepřeberné množství, není výjimkou výměna zaměstnání ze dne na den. Systém výplat se za posledních 100 let příliš nezměnil, většinou se vyplácí formou šeku každý týden – 14 dní. Po výplatě si lze všimnout podezřele nízkého počtu kolegů v práci. Zahraniční vzdělání nikdo nebere v potaz, důležitá je zkušenost. Znalosti v oboru mytí nádobí v restauraci, uklízení v domácnosti... Po pohovoru a následném výběru vhodného kandidáta následuje den uklízení „naostro“, aby se poznalo, jestli si člověk nezláme ruce o smeták. V praxi to vypadá tak, že je každý instalatérem, skladníkem, číšníkem, dělníkem, obkladačem, zahradníkem (na trávník si místní obzvlášť potrpí) – tím, co je zrovna potřeba. Na závěr bych se rád vrátil k místní autobusové dopravě. Rozestup mezi jednotlivými zastávkami na znamení činí cca. 150 metrů. Chybí tištěný jízdní řád, ale každá zastávka má své číslo, skrz které lze pomocí SMS zjistit odjezdy dvou následujících spojů. Řidič nikam nespěchá, čas od času se zapovídá s cestujícím, nebo mu na požádání zastaví kdekoli na trase, aby se nemusel vracet ze zastávky o 40 metrů zpět. Z toho vyplývá, že oficiální jízdní řád je spíš k smíchu a zpoždění v rozmezí 5 – 10 minut je běžnou záležitostí. Tak... Pěkně po česku jsme si zanadávali a zkritizovali, co se dalo. Jinak je tu ale fajn... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat