BPD - 0489

Místní se shodují na tom, že letošní zima byla jednou z nejmírnějších za posledních... No, mooooc let. Poslední mrazy, která zmínila Peťula na konci posledního příspěvku, nám pomalu odeznívají (snad), tak bych měl zabrat, abych se ještě vůbec vlezl do jejího velkorysého termínu.

Značnou část našeho pobytu představuje čas strávený na cestách. Ať už se jedná o obyčejný nákup, výlet do přírody, kempů, na hory či o poznání méně příjemné každodenní přesuny do práce, neobejdeme se bez auta. To si tedy bezpochyby zaslouží samostatný článek.

Pokud chci zachovat určitou časovou posloupnost, musím se vrátit o několik měsíců zpět. Konkrétně ke konci října 2014, kdy zádovým svalům postupně začala docházet trpělivost s taháním těžkých krosen napěchovaných jídlem, zatímco soustava nervová trpěla již zmíněnou nespolehlivostí MHD... Jedním slovem se to dá shrnout jako "lenost". Neumím si představit, co by si o nás pomysleli pra, prapra a ještě více pradědečkové (a samozřejmě prababičky teda) podnikající pravidelné několikadeseti(ne-li set)kilometrové pěší poutě z města do města a zpět. Tak snad to nebudou číst...

Někteří krajané jsou ochotní strávit celý pobyt bez auta a na výlety se k někomu "přifařit". To se nám moc nezamlouvalo. Vytvořit si vlastní plány, na nikoho se nevázat, vyrazit a zastavit kdy chci – to nás lákalo podstatně víc. Skutečnost, že v tomto ohledu jsme úplně stejní blázni a máme totožné představy o způsobu využití, podstatně urychlila výběr. Během jednoho odpoledne jsme se shodli na tom, že koupíme velkou krávu, abychom se uvnitř mohli pohodlně vyspinkat, popřípadě vyjet ve větší skupině s hromadou krámů a nemuseli se uvnitř ňahňat. Zároveň nás při hledání motivuje Ondrovo (kamarád, který nás vyzvedával ihned po příletu do Kanady z letiště) neskutečně vypiplané Chevy Astro, kterému málokdo řekne jinak než „Donut“. A tenhle van nám prostě pasuje... Ještě ten den večer projíždíme Kijiji a pod tíhou finančního limitu rolujeme dolů, dál a dál od nových, téměř nových či lehce ojetých vozů. S manuální převodovkou umí jezdit málokdo a je k dostání jen vzácně. Všechno je v automatu, tak mi nezbylo nic než se vyvztekat a sklopit uši. Namotivovaní se orientujeme výhradně na GMC Safari / Chevy Astro. Jediný rozdíl mezi těmito vany představuje odlišný název značky a typu, jinak jsou prakticky do posledního šroubku stejné. Další výhodou je, že kompatibilita součástek platí i ± napříč lety, takže náhradních dílů je tu všude dost. To se později ukazuje jako neocenitelná skutečnost...

Shodou okolností nám to pěkně klape a obratem se ozývá Jake – prodejce auta, které nám bylo ze všech nabízených nejsympatičtější. Je to GMC Safari 4,3 l., rok 2000, najeto kolem 265 000 km, AWD, s rozbitým čelním sklem a kapotou zprohýbanou kroupami. Neber to...

Do dalšího dne se probouzíme s příjemným pocitem, že už je to všechno na spadnutí. Rychlou komunikaci s prodejcem máme ještě z předchozího dne za sebou, zbývá už jen to omrknout, zaplatit, vyplnit jednoduchý formulář, založit pojištění, zajít na registr, obratem vyfasovat značku a můžeme jezdit. Podnikáme první krok a vyrážíme na inspekci. Chlap vypadá solidně, světla svítí, stěrače stírají, klakson troubí, topení topí, klimatizace klimatizuje a křivá kapota se křivě kapotí. Na místě důkladně zkoušíme, mačkáme a prohlížíme od podvozku po anténu. Ba dokonce i poradce si voláme na pomoc. Tak tam ve třech oxidujeme dvě hodiny. Jako pitomec se cítím ve chvíli, kdy nastartuju, abych si auto projel. Nožní brzdu místo ruční jsem ještě objevil, najít ale volící páku pro zařazení – to byla teprve výzva. Je umístěná pod volantem a vypadá jako ovladač blinkrů/stěračů, jen je na druhé straně. Pán nás při zjištění, že nejsme schopní ani zařadit, sjel vyděšeným pohledem a jal se vystupovat z auta s tím, že zabít se teda nenechá. Po ujištění, že to myslíme vážně a že na tohle řešení z Evropy nejsme zvyklí, nahodil kvalt sám. A podle očekávání to funguje jak má. Úplně všechno. Na místě tedy podepisujeme formulář a předáváme hotovost.

Vyřízení pojištění zabírá asi 40 minut na telefonu, poté se vypravujeme na registrační úřad. V euforii z toho, jak je to všechno v porovnání s českým papírováním jednoduché, odtud po deseti minutách odcházíme se značkou v ruce k Jakeovi v domnění, že zpátky domů se už povezeme. V ten moment jsme ještě neměli nejmenší tušení, že se zbytek procesu, spočívající v předání klíčů, protáhne na téměř týden...

Pětatřicetiletý pohodář představil celou svou rodinu a kamarády, kteří se k němu do garáže houfně začínají sjíždět na párty. Námětem pařby není nic jiného, než oslava druhého roku života jeho dcery. On to navíc pojal jako zodpovědný otec tak, že původně pít vlastně ani nechtěl. Pak si ale dal dvě a dvě dohromady a uvědomil si, že víc chlastu = víc lidí, víc lidí = větší párty, větší párty = víc dárků. A tak nám bylo politicky vysvětleno, že vlastně chlastá v zájmu dítěte. Aneb není nad otcovskou lásku...

Loučíme se a s nově nabytými klíčky nedočkavě trtáme k tomu našemu zázraku. Snad desetkrát jsem se pokusil nastartovat, než mi došlo, že to fakt nepůjde. Tím nečekaným zvratem měníme tok oslavy a následující 3 hodiny se v šesti lidech snažíme přijít na to, co je špatně. Od různých teorií se přes tu, zda je vůbec v akumulátoru nějaká šťáva, dostáváme až k tak zoufalým, jako „Je tam vůbec benzín?“. Před jedenáctou v noci se smiřujeme s faktem, že s tím nehneme. Jake přesto neztrácí dobrou náladu a prohlášením „Tak na to asi serem, ale můžete si s náma zahulit a vypít pivo.“ zachraňuje situaci. Spokojíme se s lahváčem (k mému příjemnému překvapení se tu normálně pije z láhve, často i v hospodách) konzumovaným v prostředí garáže ponořené do mocného marihuanového odéru produkovaného ostatními rodiči. Nuže, jak jsem zmiňoval v jednom z prvních článků, silný vztah k přírodě je tu cítit na každém rohu. Domů nás odváží v jakémsi sportovním Subaru jeden z Jakeových známých, který měl jen jedno pivo, a tak se vejde do zákonem stanovené tolerance. Cestou nezapomene ukázat, co ta jeho šílenost umí, takže jsme rádi, když nás vysadí a my zase stojíme nohama na pevné zemi. K ránu lezeme pod peřiny, bez peněz a bez auta. S vědomím, že netušíme, co je špatně, se snažíme sami sebe přesvědčit, že celá ta noc byla jen blbej sen...

Nová země, nové zvyky

Tak, a protože se nám to tu docela rychle krátí, je čas na první shrnující článek, respektive příspěvek složený z krátkých postřehů, které se jinam nehodily nebo které jsme prostě jen zapomněli napsat. Kanaďani mají spoustu více čí méně zvláštních zvyků, kterým se buď lehce přizpůsobujeme, nebo se s nimi jen smiřujeme a přijímáme fakt, že jsme holt v jiné zemi. Oni by se asi taky divili, kdyby se na ně české prodavačky v obchodech mračily, v hospodě by se kouřilo a k pivu jim místo smažených křídel donesli studenej salám s octem a cibulí (sbíhají se mí sliny). 

První z věcí, na kterou jsme si museli zvyknout, je každodenně několikrát pokládaná otázka, jak se máme. V práci se mě často ptají stejní lidé i pětkrát za směnu. A nejspíš se tu nesluší říct to typické české: „na prd.“ Nejhorší možná odpověď, jaká se mi za celou dobu dostala, byla „ne špatně“, většinou se mají ale všichni výborně a úžasně. A my se toho radši držíme taky (a to víte, že se mi mockrát chtělo odpovědět něco jako: „jak se můžeš tak blbě ptát, je šest ráno, jsem nevyspalá, venku je mínus dvacet a ještě k tomu teprve pondělí!“). Navíc stejně jako ve Francii se hned každý na oplátku ptá, jak se má ten druhý. Popravdě řečeno, často k pozdravu nebo odpovědi přidám otázku „how are you?“, aniž by mě tak úplně zajímala odpověď. Je to už automatika.  Hodně podobně to tu probíhá i s používáním slova „sorry“. Omlouváme se za všechno, i za to, za co vlastně nemůžeme. Někdo mi šlápne na nohu a já se omluvím za to, že jsem jí tam měla. Automaticky. 

Zima je tu někdy opravdu pořádná. Teplota se tu udává ve dvou variantách, a to skutečná a pocitová. Nejhůř zatím bylo v půlce prosince: -26°C normální a -36°C s připočtením momentální vlhkosti a větru. Popravdě řečeno jsem to ale snášela líp než -12 v Česku, kde díky vyšší vlhkosti zima leze do kostí a člověka opravdu daleko víc potrápí. Po tom, co jsme přežili a nezmrzli v minus pětadvaceti, jsme si docela lebedili v deseti stupních pod nulou, z auta jsme lezli jen v mikině a radovali se, jaké je teplo. V únoru budem v nule chodit v žabkách a tílku a koukat se, kde rozmrzla řeka, abychom se mohli v tom vedru vykoupat. 

Trochu nám zamrzlo okno

Taky už jezdíme jako všichni Kanaďani daleko větším autem, než jaké potřebujeme (osmimístná dodávka pro dva lidi není zrovna přiměřená velikost). Ale až v létě pojedeme na výlet na západ USA, tak se bude hodit. Auto je to hladové, ale při ceně benzinu cca 0,8 - 0,9 CAD za litr nás to moc netrápí, protože si na plnou nádrž vyděláme za pět nebo šest hodin práce (víc vám k autu příště napíše Tom, protože já se v tom moc nevyznám, pro mě je to auto, které jezdí, netopí, žere, má pokaděnou barvu a plno prostoru).

V autě ladím zásadně místní country stanice, které se mi líbí daleko víc, než to, co hraje v českých rádiích, i když je pravda, že po pár dnech už taky známe veškerý repertoár zpaměti. Pro vaši představu přikládám jeden odkaz, abyste věděli, co nám tu nahradilo Helenku, Haničku, Chinaski, Káju a spol.

 

Už jsme se byli podívat i na NHL, na začátku prosince do Calgary přijel tým San Jose Sharks, tak jsme se vydali zjistit, jak to Hudlerovi proti Hertlovi půjde. Abych řekla pravdu, místní fanoušci by se měli jet podívat do Brna, jak má vypadat atmosféra v hokejové hale. Tady si sice můžete vybrat ze třiceti rychlých občerstvení, ale pak sedíte na sedačce (žádnej kotel jako na Kometě tu nečekejte, tady vše probíhá v naprostém klidu), jíte hamburger, pijete litrovou kolu a čekáte, kdy už přijde nějaké to fandění. Najednou vedle vás mezi sousty začne jeden člověk v dresu Flames řvát „Go Flames, go!“, načež mu z jiného sektoru fanoušek hostujícího celku odpoví „Go Sharks, go!“ Vzájemně si dávají prostor, aby se náhodou nepřekřikli. Žádné prostory vyhrazené výhradně pro hosty tu nečekejte, není to ani potřeba. Prostě je to vše pomíchané a nikdo to moc neřeší, všichni se společně nasvačí a jsou naprosto spokojeni. Kromě posledních tří minut zápasu, kdy se diváci alespoň trochu probrali ze spánku, byla hala prakticky tichá. A když jsme si s Tomem vyměňovali dojmy, shodli jsme se, že nás za celou dobu nejvíc zaujal uvítací ceremoniál (zpěv hymny USA i Kanady) a program během přestávek, kdy hokej hráli buď úplní začátečníci, kteří snad v životě na bruslích nestáli, nebo diváci oblečeni do obřích sumo oblečků, ve kterých se nedalo hýbat, natož hrát hokej. V neděli raději zapínám online přenos extraligy z Česka, ležím u toho v posteli a jsem naprosto spokojená. 

Když už jsme v té Kanadě, chtěli jsme vyzkoušet nějaké typické místní jídlo. Jak se dozvídáme, je to buď hovězí, javorový sirup nebo poutine, což jsou hranolky s nastrouhaným sýrem přelité horkou omáčkou (většinou nějakým masovým vývarem). Byli byste překvapeni, ale je to docela dobrý. 

Nakonec chci zmínit jednu věc, která se mi stala už někdy v září, kdy jsem začala pracovat ve skladu. Je tam strašně moc Afričanů z Nigérie a Libérie – a mluví úžasně anglicky, plynule, s dobrou slovní zásobou. Když jsem se ptala, jak dlouho tu jsou, že jsou tak dobří, vrhali na mě při odpovědi nechápavé pohledy. V hlavě se mi honily myšlenky na vlastní stupiditu, že neumím anglicky taky tak dobře jako oni. Po pár dnech uvažování o mé inteligenci ve srovnání s inteligencí křováků (nadsázka, prosím) jsem si matně vybavila cosi o bývalých koloniích Británie v Africe. Pro jistotu jsem informace o úředním jazyku daných zemí zkontrolovala na internetu a najednou jsem nevěděla, jestli si nadávat, že mi to nedošlo dřív, nebo se radovat, že ve skutečnosti na tu angličtinu zas tak levá nejsem...

Příště už slibovaný článek o tom našem jezdícím patnáctiletém zázraku. Fakt doufám, že to nebude trvat moc dlouho. I když jak známe Toma, možná se toho dočkáme až po posledních mrazech. A zima je tu děsně dlouhá.