Nová země, nové zvyky

Tak, a protože se nám to tu docela rychle krátí, je čas na první shrnující článek, respektive příspěvek složený z krátkých postřehů, které se jinam nehodily nebo které jsme prostě jen zapomněli napsat. Kanaďani mají spoustu více čí méně zvláštních zvyků, kterým se buď lehce přizpůsobujeme, nebo se s nimi jen smiřujeme a přijímáme fakt, že jsme holt v jiné zemi. Oni by se asi taky divili, kdyby se na ně české prodavačky v obchodech mračily, v hospodě by se kouřilo a k pivu jim místo smažených křídel donesli studenej salám s octem a cibulí (sbíhají se mí sliny). 

První z věcí, na kterou jsme si museli zvyknout, je každodenně několikrát pokládaná otázka, jak se máme. V práci se mě často ptají stejní lidé i pětkrát za směnu. A nejspíš se tu nesluší říct to typické české: „na prd.“ Nejhorší možná odpověď, jaká se mi za celou dobu dostala, byla „ne špatně“, většinou se mají ale všichni výborně a úžasně. A my se toho radši držíme taky (a to víte, že se mi mockrát chtělo odpovědět něco jako: „jak se můžeš tak blbě ptát, je šest ráno, jsem nevyspalá, venku je mínus dvacet a ještě k tomu teprve pondělí!“). Navíc stejně jako ve Francii se hned každý na oplátku ptá, jak se má ten druhý. Popravdě řečeno, často k pozdravu nebo odpovědi přidám otázku „how are you?“, aniž by mě tak úplně zajímala odpověď. Je to už automatika.  Hodně podobně to tu probíhá i s používáním slova „sorry“. Omlouváme se za všechno, i za to, za co vlastně nemůžeme. Někdo mi šlápne na nohu a já se omluvím za to, že jsem jí tam měla. Automaticky. 

Zima je tu někdy opravdu pořádná. Teplota se tu udává ve dvou variantách, a to skutečná a pocitová. Nejhůř zatím bylo v půlce prosince: -26°C normální a -36°C s připočtením momentální vlhkosti a větru. Popravdě řečeno jsem to ale snášela líp než -12 v Česku, kde díky vyšší vlhkosti zima leze do kostí a člověka opravdu daleko víc potrápí. Po tom, co jsme přežili a nezmrzli v minus pětadvaceti, jsme si docela lebedili v deseti stupních pod nulou, z auta jsme lezli jen v mikině a radovali se, jaké je teplo. V únoru budem v nule chodit v žabkách a tílku a koukat se, kde rozmrzla řeka, abychom se mohli v tom vedru vykoupat. 

Trochu nám zamrzlo okno

Taky už jezdíme jako všichni Kanaďani daleko větším autem, než jaké potřebujeme (osmimístná dodávka pro dva lidi není zrovna přiměřená velikost). Ale až v létě pojedeme na výlet na západ USA, tak se bude hodit. Auto je to hladové, ale při ceně benzinu cca 0,8 - 0,9 CAD za litr nás to moc netrápí, protože si na plnou nádrž vyděláme za pět nebo šest hodin práce (víc vám k autu příště napíše Tom, protože já se v tom moc nevyznám, pro mě je to auto, které jezdí, netopí, žere, má pokaděnou barvu a plno prostoru).

V autě ladím zásadně místní country stanice, které se mi líbí daleko víc, než to, co hraje v českých rádiích, i když je pravda, že po pár dnech už taky známe veškerý repertoár zpaměti. Pro vaši představu přikládám jeden odkaz, abyste věděli, co nám tu nahradilo Helenku, Haničku, Chinaski, Káju a spol.

 

Už jsme se byli podívat i na NHL, na začátku prosince do Calgary přijel tým San Jose Sharks, tak jsme se vydali zjistit, jak to Hudlerovi proti Hertlovi půjde. Abych řekla pravdu, místní fanoušci by se měli jet podívat do Brna, jak má vypadat atmosféra v hokejové hale. Tady si sice můžete vybrat ze třiceti rychlých občerstvení, ale pak sedíte na sedačce (žádnej kotel jako na Kometě tu nečekejte, tady vše probíhá v naprostém klidu), jíte hamburger, pijete litrovou kolu a čekáte, kdy už přijde nějaké to fandění. Najednou vedle vás mezi sousty začne jeden člověk v dresu Flames řvát „Go Flames, go!“, načež mu z jiného sektoru fanoušek hostujícího celku odpoví „Go Sharks, go!“ Vzájemně si dávají prostor, aby se náhodou nepřekřikli. Žádné prostory vyhrazené výhradně pro hosty tu nečekejte, není to ani potřeba. Prostě je to vše pomíchané a nikdo to moc neřeší, všichni se společně nasvačí a jsou naprosto spokojeni. Kromě posledních tří minut zápasu, kdy se diváci alespoň trochu probrali ze spánku, byla hala prakticky tichá. A když jsme si s Tomem vyměňovali dojmy, shodli jsme se, že nás za celou dobu nejvíc zaujal uvítací ceremoniál (zpěv hymny USA i Kanady) a program během přestávek, kdy hokej hráli buď úplní začátečníci, kteří snad v životě na bruslích nestáli, nebo diváci oblečeni do obřích sumo oblečků, ve kterých se nedalo hýbat, natož hrát hokej. V neděli raději zapínám online přenos extraligy z Česka, ležím u toho v posteli a jsem naprosto spokojená. 

Když už jsme v té Kanadě, chtěli jsme vyzkoušet nějaké typické místní jídlo. Jak se dozvídáme, je to buď hovězí, javorový sirup nebo poutine, což jsou hranolky s nastrouhaným sýrem přelité horkou omáčkou (většinou nějakým masovým vývarem). Byli byste překvapeni, ale je to docela dobrý. 

Nakonec chci zmínit jednu věc, která se mi stala už někdy v září, kdy jsem začala pracovat ve skladu. Je tam strašně moc Afričanů z Nigérie a Libérie – a mluví úžasně anglicky, plynule, s dobrou slovní zásobou. Když jsem se ptala, jak dlouho tu jsou, že jsou tak dobří, vrhali na mě při odpovědi nechápavé pohledy. V hlavě se mi honily myšlenky na vlastní stupiditu, že neumím anglicky taky tak dobře jako oni. Po pár dnech uvažování o mé inteligenci ve srovnání s inteligencí křováků (nadsázka, prosím) jsem si matně vybavila cosi o bývalých koloniích Británie v Africe. Pro jistotu jsem informace o úředním jazyku daných zemí zkontrolovala na internetu a najednou jsem nevěděla, jestli si nadávat, že mi to nedošlo dřív, nebo se radovat, že ve skutečnosti na tu angličtinu zas tak levá nejsem...

Příště už slibovaný článek o tom našem jezdícím patnáctiletém zázraku. Fakt doufám, že to nebude trvat moc dlouho. I když jak známe Toma, možná se toho dočkáme až po posledních mrazech. A zima je tu děsně dlouhá.